…a tak jako Orfeus

Řinčení doprovázely zvýšené hlasy. Sice jsem si ještě musel otírat oči po požití toho ohnivého alkoholu, ale vyběhl jsem na chodbu. Hemžila se slepci, kteří chtěli vědět, co se děje. O kus dál jsem uviděl vrátnou, jak se belhá k bráně, odkud řinčení vycházelo. Jelikož jsem byl dost vysoký, abych viděl přes hlavy lidí přede mnou, spatřil jsem muže s brunátným obličejem v čepici s černým štítkem. Mlátil do brány holí.
„Pusť mě dovnitř, babo!“ zařval. „Okamžitě mě pusť dovnitř, nebo dám rozkaz chlapům, aby začali střílet.“
Stařena uposlechla. Viděl jsem, jak se horní polovina brány nad motajícími se hlavami s třeskem rozlétla.
„Z cesty… uhněte!“
Muž v čepici si razil cestu. Slepci přede mnou museli ustupovat. Jedna žena upadla v tlačenici. Rychle jsem ji zvedl, aby ji neušlapali.
V tu chvíli jsem už byl zatlačen za dveře svého pokoje. Až teď jsem poznal že muži, kteří si razí cestu mezi slepci, jsou policisté. Jen vzdáleně však připomínali vyfešákované policisty, které jsem viděl při svém příjezdu do New Yorku. Toto byla individua, z nichž čišela brutalita. Uniformy měli upocené a neforemné. Vyzbrojeni byli buď děsivě vyhlížejícími obušky, nebo brokovnicemi. A viditelně neměli náladu na nějaké laškování. Zatímco zaháněli slepce hlouběji do chodby, poprvé mě napadlo, že si přišli pro mne. Možná jim někdo z obyvatel domu práskl, že dorazila skupina cizích lidí. A policisté přišli ty záhadné vetřelce hledat.