Muž,

který se jmenoval Harry, Marni jednoduše odstrčil. Potom se ušklíbl, popadl bedýnku s láhvemi a zamířil ke dveřím. Znovu jsem couvl a nasadil nevidomý pohled.
Vrátná zatím začala kvílet: „Neberte nám pití. Proč byste nám nemohli pár lahví nechat… nepotřebujete to všechno. Láhve nám nechte!“
„Zavři hubu,“ vyštěkl Harry, ještě rozčilený potyčkou s Marni.
Pak padlo na obyvatele domu sklíčené ticho. Zřejmě se jim to nestalo poprvé. Policejní razie. Zastrašování.
Když poslední muž odešel s poslední bednou pálenky, vrátil jsem se do pokoje. Marni uvazovala Roweně jednoduchý závěs kolem krku. Na Roweně bylo vidět, že má mučivé bolesti. Když jsem přešel přes pokoj, zvedla hlavu.
„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Zlomila jsem si ruku,“ řekla, jako by to byla její chyba. „Kruci, zítra nebudu schopná práce.“
„Na práci nemyslete. Musíte si tu ruku nechat ošetřit.“
„Vím tady o někom, kdo mi dá kost do pořádku… potíž je v tom, že teď nedostanu žádné poukázky.“
„Zařídím, abyste dostala jídlo,“ slíbil jsem.
„Nejde jenom o jídlo.“ Z jejího hlasu najednou zazněla neuvěřitelná únava. „Dokud nezačnu znovu pracovat, nedostanu poukázku na injekci.“
„Na injekci?“ Pak mi to došlo. „Aha.“ Vzpomněl jsem si, co mi Gabriel řekl o Torrencově politice zotročování pracovní síly heroinem. „Rozumím.“
Stáhla obličej, jak se bolest zakousla hlouběji. „S tím destilačním aparátem je to smůla. S pitím by se absťák bez injekce snášel líp.“
Tou dobou se už většina obyvatel vrátila do svých pokojů, aby rozjímala nad svým neštěstím. Jeden starší muž si ale přišel prohlédnout Roweninu ruku. Škubl jsem sebou, když jsem viděl nepřirozený ohyb mezi zápěstím a loktem, kde kost praskla.
„Zkuste si udělat pohodlí,“ řekl jí laskavě. „Za chvíli se vrátím, musím udělat nějaké dlahy.“