„Díky.“
Zuřil jsem nad svou nemohoucností. Jak jsem tam mohl stát a dívat se, jak jí to ti barbaři udělali? Jenže co jsem mohl dělat? Bylo jich víc a měli zbraně. Já jsem neměl nic.
Marni udělala, co mohla. Uložila Rowenu na palandu a potom jí jemně vsunula pod zlomenou paži polštář.
Znovu jsem se přehrabal ve svém ruksaku. Zdálo se mi, že jsem tam předtím něco zahlédl, když jsem fasoval svou železnou zásobu jídla. Skutečně, bylo to tam – malá papírová krabice s červeným křížkem na víku.
„Davide? Davide Masene?“
Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem, že Rowena se na mne dívá.
„Davide,“ řekla, „musíte odsud odejít.“
„Ale –“
„Poslouchejte. Není bezpečné, abyste tady zůstal.“
„Ti muži si přišli pro destilační zařízení.“
„Nehledali sice vás, ale zkuste hádat, jak dlouho potrvá, než si některý z policistů vzpomene, že zahlédl tvář, která sem nepatří?“
„Jsem přesvědčený o tom, že si mě nikdo nestačil prohlédnout.“
„Davide, prosím vás. Možná si všímali hlavně naší zázračné mašinky a toho, aby nerozbili žádnou láhev, ale některý z nich si určitě položí otázku, kde se tady vzal takový dobře živený mladý muž. Věřte mi, oni se vrátí. A spíš dřív, než později.“ Mluvila s takovou vehemencí, že si náhodou pohnula rukou. Bolest jí zkřivila tvář. „A jestli si myslíte, že budete nějaký hrdina, když tady zůstanete, zkuste se na to podívat jinak. Jestli vás tady chytí, my všichni z toho budeme mít peklo.“
„Dobrá,“ uznal jsem. „Až se Sam Dymes vrátí, řekněte mu, co se stalo.“ Oblékl jsem si svou leteckou bundu. „Vrátím se k hydroplánům.“
„Sám je nenajdete… Marni.“ Otočila se k sestře. „Zaveď Davida zpátky k letadlům.“
Marni přikývla a gestem mi ukázala, že půjdeme.
„Fajn. Buďte na sebe opatrná, Roweno… a vezměte si tohle.“ Podal jsem jí lékárničku. „Je tam několik dávek morfia a injekční stříkačka. Víte… kdybyste to potřebovala.“
„Díky, Davide. Vážím si toho.“