Marnost

Znovu do tunelu. Marni a já jsme se museli znovu vrátit tou nevlídnou, mrtvou jeskyní. Čekal jsem, že opět vyjdeme na dvoře uhelných skladů, ale Marni mě popohnala, abych kolem rezivějících dopravníkových pásů jen prošel. Po čtvrthodině další chůze, kdy lampa rozlévala kolem nás nezdravě žlutou kaluž světla, vylezla na něco, co vypadalo jako nástupiště. Potom došla k mohutným dřevěným dveřím. Jednu polovinu otevřela. Zrezivělé závěsy skřípavě zaprotestovaly. Ozvalo se cupitání drápků po betonu, jak se rozprchly krysy.
Na staré ceduli na stěně byl nápis: NEZAMĚSTNANÝM VSTUP ZAKÁZÁN - KOLUMBIJSKÁ UNIVERZITA. Marni si přiložila prst na ret, abych byl zticha, a hbitě jako kočka vyrazila do rozlehlých sklepů univerzity. Ve světle lampy jsem zahlédl kotelnu s dávno vyhaslými pecemi, z nichž se rozbíhala spleť železných trubek.
Na okamžik se zastavila a zamyslela se nad systémem tmavých chodeb, které jako by se táhly do černého nekonečna. Staré kabely visely dolů jako černé liány. Trubky topení ověšené pavučinami se táhly chodbami, než prudce změnily směr a zavrtaly se do stěn.
Ucítil jsem na rukávu ruku Marni a znovu jsme vykročili. Ušli jsme dalších asi sto metrů, když ukázala na schodiště. Následoval jsem ji nahoru. Ocitli jsme se v opuštěné budově, kde jsme míjeli dveře se jmenovkami dávno mrtvých profesorů. O chvíli později jsme vyšli na širokou ulici lemovanou vysokými budovami. Moje naděje, že se ocitnu na čistých chodnících vlastního města, se okamžitě rozplynula. Ulice tady pokrývala suť stejně jako v Harlemu.