No, no

Davide, pomyslel jsem si, zase ta tvoje podezíravost…
Existovalo však nebezpečí, že okolnosti Samovi a ostatním zabrání v návratu. V tom případě bych to patrně musel risknout, vrátit se do hangáru s hydroplány a pak zamířit na vlastní pěst domů.
Kap… kap… kap…
Destilační zařízení dělalo svou práci. Můj čich opanoval skoro až nepříjemný pach fermentujícího sladu a ječmene. Vrátná čas od času přerušila své hlídačské povinnosti, došourala se do místnosti, vytáhla zpod věčně kapajícího kohoutku plnou láhev pálenky, ucpala ji zátkou a dala ji k bratříčkům (byly jich desítky a desítky) do kredence, načež dala pod kohoutek prázdnou láhev, otočila kohoutek a – ovšem – kap kap kap začalo nanovo.
Někdy před polednem jsem našel způsob, jak vyhlédnout na ulici. Zjistil jsem, že když se postavím na židli, můžu se dívat větrací mřížkou. Získal jsem tak mřížkovaný obraz ulice s třípatrovými činžovními domy. Slunce ukazovalo rušnou scénu. Lidé všeho věku a ras pospíchali sem a tam. Většina jich nesla různé koše nebo rance. Viděl jsem také mnoho slepců. Pohybovali se po ulicích jistě, ale jak jsem si s nepříjemným pocitem uvědomil vzápětí, zdálo se, že jsou využíváni jako soumaři. Nosili velké dřevěné bedny, které měli připevněny na zádech jakýmsi postrojem. Nezahlédl jsem nikoho, kdo by měl na sobě lepší oblečení než ty nejubožejší hadry.
Pozoroval jsem tu scénu několik minut. Za tu dobu projeli kolem dva tři lidé na bicyklu. Viděl jsem káru taženou statným mužem, v níž se vezli dva vepři a bizarně také rakev vyložená saténem, který měl šílenou růžovou barvu. Za ním následovalo stádo dobytka poháněné chlapci s holemi. Potom jsem poprvé od příjezdu do této zóny spatřil vozidlo s vlastním pohonem. Natáhl jsem krk, abych viděl lépe. V zorném poli se objevilo něco, co vypadalo jako kovová bedna na kolech. Těch několik málo oken, které to mělo, zakrývala ocelová síťovina. Zato nahoře se blyštěla bublina z plexiskla. V této střelecké věžičce seděl muž a kouřil cigaretu.