Okna,

jimiž bych se mohl dívat ven, tam nebyla, a tak jsem seděl na židli a poslouchal jsem odkapávání, které plnilo další láhev.
Ještě hodina toho ďábelského kapání a zešílel bych. Rozhodl jsem se, že se půjdu trochu projít. Došel jsem ke schodišti. Tak, a tady mé ranní dobrodružství končí, pomyslel jsem si. Schody totiž přehrazovala brána zamčená na visací zámek. Jelikož sahala až ke stropu, nepřicházelo v úvahu přelézt ji. Nahlédl jsem do otevřených dveří po mé pravé ruce. Odtamtud na mě podezíravě zašilhala starší žena. Pochopil jsem, že funguje jako vrátná. Klíč od brány určitě ležel někde v jejím doupěti, ale byl mimo můj dosah, pokud bych se s ní o něj nepopral. Kromě toho, i kdybych se o něco pokusil, „Začala by řvát a pak by přiběh policajt,“ řečeno slovy moderní písničky.
Vrátil jsem se do svého pokoje. Tam jsem přemýšlel nad svými možnostmi. Brzy jsem přišel na to, že jsou docela omezené. Buď zůstat zavřený v téhle smradlavé domácí palírně, nebo najít nějaký způsob, jak utéct. Ne že by mě útěk zase tolik lákal. Kam jsem mohl jít? Nabízela se odpověď na jih do města. Jenže to by znamenalo přelézt šestimetrovou zeď, což by nebylo nejsnazší; jednak proto, že by proti tomu ozbrojené stráže měly námitky. Možná bylo nejlepší sedět na místě, dokud se Sam Dymes nevrátí.
Jestli se vrátí.