Sunday, May 27, 2007

Rowena

se unaveně usmála. „To je teď náš život.“ Rozhlédla se. „Tohle je domov… a my se s tím musíme smířit. Ale za tu čokoládu díky. Myslím, že Marni ani já jsme žádnou neměly už několik let.“ Vzala si čokoládové tyčinky, jednu podala sestře a řekla: „Marni, mohla bys nám všem donést pití?“
Marni hbitě přešla přes místnost k destilační aparatuře. Tam nalila do tří hrnků štědré množství. Nechápal jsem to. Zdálo se, že Rowena necítí žádnou sebelítost. S výrazem, který se podobal vyrovnanosti, se dívala, jak se snažím slovně vymotat z pocitu viny, který cítím, řečmi o tom, že Torrence je odporný a že nutit lidi k otroctví je špatné.
Marni postavila hrnek pálenky přede mne na podlahu a přisedla si k sestře. Chvíli to vypadalo, jako by si nebyly jisté, jak čokoládu nejlépe sníst. Ale jakmile ochutnaly první kousek, rychle spořádaly zbytek. Upřímně jsem litoval, že pro ně nemám víc.
Já jsem se zatím se sžíravým pocitem viny a hněvu dál zaplétal. „Přece není možné, aby lidé ve zbytku Manhattanu mhouřili oči nad tím, v jak strašných podmínkách jste tady drženi.“
„Oni to nevědí. Prostě nic nevědí.“
„Určitě se muselo pronést ven, jak to tady vypadá. Co řidiči náklaďáků, které převážejí zboží ze severu ostrova na jih?“
„Naši vládcové si dávají dobrý pozor. Veškeré zboží se s využitím místní otrocké práce dopravuje v noci do skladišť na hranici. Svobodní dělníci z oblasti na jih od Paralely ráno naloží zboží na náklaďáky, které je rozvezou po městě. Dobře vymyšleno, ne?“
„Takže ty dvě pracovní síly se nikdy nesetkají?“
„Ne. Všichni lidé na severu si určitě myslí, že skladiště každou noc naplní kouzlem nějaká pohádková babička.“
„Copak se lidé z města neptají, co se tady děje?“
„Někteří ano. Jako tady Marni, když studovala. Ale ten, kdo to udělá, riskuje, že tady sám skončí. A když se vám to stane, je to jako umřít a odejít do pekla.“ Rowena pokrčila rameny. „Víte, že se nikdy nevrátíte, že už nikdy neuvidíte svou rodinu a nebudete s ní moci mluvit.“ Napila se pálenky. „Ve skutečnosti někteří lidé ve městě musejí mít matnou představu o tom, co se nachází nad Paralelou, že je to svým způsobem vězení, jenže odkdy se veřejnost živě zajímá o to, co se děje ve vězení? Je to jako s odpadky nebo s procesem, kterým se vám dobytek dostane na talíř v podobě roštěnky: nemáte ve zvyku o tom příliš hluboce přemýšlet.“
Rozčilovalo mne, jak je to nespravedlivé.
„Vyprávějte nám o svém životě, Davide,“ řekla. „Jak to vypadá u vás doma?“
Dva zelené pohledy se upřely na mne. Oba si byly neskutečně podobné. Málem bych uvěřil, že se na mě dívají nějak nadpřirozeně proměněné Kerris Baedekkerové. Jedna vynikala nepozemskou, byť křehkou krásou. Druhá měla tvář krutě zjizvenou šikmou, karmínovou řeznou ránou.