Sám…

Promiňte, nerozumím,“ řekl jsem ohromeně. „Sam Dymes tady byl včera v noci s deseti dalšími lidmi. Kam odešel?“
Muž, jenž nám minulou noc dělal průvodce, pokrčil rameny. „Já nic nevím.“
„On nic neřekl?“
„Řekl jen, že odchází.“ Potom muž dodal s nádechem uraženosti. „Měl jiného průvodce.“ Vytáhl z kapsy kus papíru. „Ale řekl mi, abych vám dal tohle.“
Zlostně jsem si donesl vzkaz do svého pokoje a přečetl jsem jej za doprovodu bublání destilačního přístroje.
Ráno jsem se probudil, když se obě ženy chystaly do práce. Před odchodem obě vypily plný pohárek toho, co nakapalo z kohoutku přístroje. Krátce nato jsem zjistil, že Sam a všichni, kteří přicestovali se mnou, jsou pryč.
Ve vzkazu stálo:
Davide, vypadá to jako podlý trik, utéct ti takovým způsobem, ale musíme si pospíšit víc, než jsme původně plánovali. V zájmu tvého bezpečí tě musím naléhavě požádat, abys seděl na místě, dokud se nevrátíme. Tam budeš v bezpečí. Pokud bys něco potřeboval, požádej Benjiho (to je ten muž, který nás přivedl). S pozdravem Sam Dymes.
Zalétl jsem očima k místu, kam jsem položil batoh s trhavinami. Byl pryč. Ženisté se evidentně vydali splnit úkol, jímž byli pověřeni.
Co teď?