Bylo obtížné udělat to tak, aby jim život na ostrově Wight nepřipadal jako ráj, když jsem jim popisoval zvlněné pahorky, čerstvý mořský vzduch a domov mé rodiny schovaný v úrodném zeleném srdci ostrova. Řekl jsem jim, co jsem prožil. Dokonce se pobaveně usmály, když jsem jim líčil některá svá dětská dobrodružství, která v jednom okamžiku vyústila v dramatické zničení otcovy laboratoře.
A musím přiznat, že jsem ke svým spolubydlícím pocítil sympatie. Během hovoru jsem si všiml, jak se v obou pomalu probouzí chuť do života. Zjizvená tvář Marni se najednou roztáhla do dojemně krásného úsměvu. Z nějakého pramene ukrytého hluboko uvnitř vyprýštil Rowenin smysl pro humor. Kdybych tak ty dvě mohl nějakým kouzlem přenést do své domoviny, staly by se z nich opět normálně fungující lidské bytosti. Dobrá strava, odpočinek, čerstvý vzduch a obyčejné svobody, jimž jsme se těšili, by je daly do pořádku. Byl jsem o tom přesvědčen.
Díval jsem se, jak popíjejí pálenku z destilačního zařízení. Bez ohledu na to, jak chutnala, měla určitý posilující účinek. Roweně se do obličeje vrátilo trochu barvy. Marni ožila. Nakonec si všimla mého netknutého hrnku. Ukázala na něj a naznačila, abych se napil.
Přikývl jsem, usmál jsem se a zvedl jsem hrnek ke rtům.
Ještě po deset minutách mi z očí tekly slzy. Potom jsem uslyšel z chodby hromové řinčení.