„Nezastavuj se,“ zavolal jsem na Marni. „Určitě tu někde je zadní východ.“
Jakmile jsme zmizeli v budově a z dohledu, bylo by logické předpokládat, že střelec přestane střílet. Neudělal to. Vypálil dávku do otevřených dveří. Jeden z výrobců hraček přepadl dozadu. V místě, kde mu střela rozervala oděv, mu z hrudi stoupal dým. Dělníci propadli panice, začali křičet a tlačit se předními dveřmi ven.
Kulomet zuřivě rachotil. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem těla roztrhaná kulkami, jak padají do odpadního kanálu.
Marni byla duchapřítomnější než já. Místo hloubání o tragédii mě prudce postrčila ke dveřím v zadní části dílny.
Teď už jsem se nezastavoval. Proběhl jsem skladištěm plným civějících hlav panenek a potom jsem málem vypadl ze dveří do zadní uličky, kudy šlo na tucet překvapených mužů a žen se svými ranci a kárami. Slyšeli křik, ale evidentně netušili, co se děje ani odkud se střelba ozývá.
Marni s rychlostí atleta běžela přede mnou. Bez ohledu na cíl, bez ohledu na výsledek, nezbývalo mi než běžet za ní.