Cítil jsem, jak mě opouští naděje. „Jak to uděláme, Marni?“
Podívala se na mě; zelené oči jí zářily odraženým světlem reflektorů. Pak pokrčila rameny, jako by chtěla říct: Chceš říct, žes na to ještě nepřišel sám ?
„Marni, ne to ne. Myslím, že to nejde.“
Netrpělivě přikývla a napodobila plavání.
Kousl jsem se do rtu. „Bál jsem se, že to uděláš.“
Vykročila k vodě, ale zadržel jsem ji. „Ne, ještě ne. Podíváme se, jestli nenajdeme lepší způsob.“ Ukázal jsem podél řeky na opačnou stranu, než byla betonová zeď, která vypadala nepřekonatelně jako strmá skalní stěna. „Zkusme se podívat, jestli nenajdeme člun nebo něco takového,“ řekl jsem. „I barel by byl lepší než riskovat jen tak.“
Přikývla, bylo však vidět, že váhá. Ale kuráž měla, to jsem musel uznat. Klidně by skočila do vody a bariéru obeplavala. Ale mně se nechtělo. Ze svých výletů s Kerris jsem si pamatoval, že tady jsme na východním okraji ostrova Manhattan, takže tohle musela být řeka Harlem nedaleko soutoku s East River, zlověstně pojmenovaného Hell Gate. A nebylo to bezdůvodné označení pro nějaké obyčejné místo na řece. Hell Gate se bez varování mohl proměnit ve vířící malström soutokových vln a vražedných proudů, které dokázaly i toho nejlepšího plavce stáhnout do náruče vodní smrti.