Podíval jsem se na Marni, která si prohlížela zeď s výrazem podobným bázni. „Co teď, Marni? Budeme muset znovu do podzemí, abychom se dostali na druhou stranu?“
Zavrtěla hlavou. Znovu vykročila a já jsem šel za ní. Tentokrát jsme se pohybovali rovnoběžně se zdí. Marni si však dávala pozor, abychom zůstávali ve stínu zchátralých budov. Bez pouličních zvuků zněly naše kroky nepřirozeně hlasitě. Neustále jsem se ohlížel, přesvědčený o tom, že uslyším kroky, které jsou nám v patách. Ale byla to jen ozvěna našich nohou. Po chvíli městská pustina skončila. Ocitl jsem se v severní části Central Parku, který byl rozdělen betonovou zdí. Bylo to zvláštní, ale rozkládala se zde poklidná pole, na nichž rostl ječmen, brambory a řepa. Někde ve tmě bečely ovce. Než jsem došel na druhou stranu parku a znovu se ponořil do opuštěného města, začaly mě nemilosrdně bolet nohy. „Jak je to ještě daleko?“ zeptal jsem se neúnavné Marni.
Maličko mávla oběma rukama, což jsem si vyložil jako: Teď už je to kousek.
Přesto jsem stále nechápal, jakým způsobem zdoláme tu zeď. Zahlédl jsem několik bran, ale vypadalo to, že jsou pevně zavřené. Co víc, strážní věže dohlížely na každý centimetr zdi. Pokud neexistovala nějaká podzemní cesta, byl jsem nahraný.
Bylo krátce před půlnocí, když jsme z ničeho nic došli na konec zdi.
Zjistil jsem, že mám před sebou širokou řeku. Stěna jako taková končila několik metrů od břehu, ale prostřednictvím trámové uzávěry a spousty ostnatého drátu překážka sahala ještě nějakých dvacet metrů dál do vody.