Teď nebyl čas na falešnou cudnost. Přesto jsem si dal záležet, abych se Marni díval do očí, když jsem řekl: „Teď zavažte konec pytle tkaničkou. Zkontrolujte, jestli je dobře utažená… ne. Nevymačkávejte z pytle vzduch. Ať je ho tam spousta. Měl by být nafouknutý, když ho zavážete… tak, to je ono. Hotovo?“
Přikývla. Tvářila se odhodlaně.
Vstoupil jsem do vody. Byla studená jako led. Zatnul jsem zuby. Šel jsem dál a snažil jsem se nevšímat si ostrých kamínků pod nohama. Neustále jsem pátravě sledoval řeku. V tuto noční dobu vypadala obzvlášť tmavě a zlověstně – temná propast, z níž vylézají děsivé, bezejmenné hrůzy.
Uvědomil jsem si, že další vodní trifidi by klidně mohli číhat pod hladinou. Přesto jsem nerozvážně sázel na to, že se rostliny buď nerozšířily tak daleko, nebo že dávaly přednost klidným jezerním vodám. Podle tahu, který jsem cítil kolem holých nohou, byl proud řeky Harlem rozhodně silný.
Pohlédl jsem na Marni. Její pleť ve tmě bíle svítila. Šokem z chladu se prudce nadechla a zatáhla břicho.
„Nebojte se,“ řekl jsem jí. „Nebudeme tady dlouho.“
Přikývla.