Navíc jsem si vzpomněl na setkání s vodními trifidy před pouhými několika dny na Kolumbově rybníku. Nechtělo se mi zjišťovat, co číhá v těchto kalných vodách.
Pátrání po člunu na břehu řeky bylo bezvýsledné.
Marni znovu ukázala plavecká tempa. Zavrtěl jsem hlavou.
Zamířili jsme zpátky do ulic. Muselo tu být něco, co bychom mohli použít. Šel jsem uličkou a nahlížel jsem do zahrad za domy a do dvorů. Zanedlouho jsem uslyšel zvuk pily. Šel jsem podle něho, až jsem narazil na dílnu. Nějaký snědý muž ve světle petrolejky rozřezával desky. Za ním stála částečně smontovaná šatní skříň.
Co mě však zaujalo především, bylo půltuctu pytlů vyplněných pilinami. Dal jsem znamení Marni, aby se schovala do stínu.
Na příležitost jsem nemusel čekat dlouho. Snědý muž došel ke dveřím a zahulákal do nich: „Joe… Joe! Máš už nachystanou tu kávu?“ Truhlář poslouchal vzdálený hlas. „Co je? Říkals, že to bude deset minut. A už je to skoro půl hodiny. Já tu skříň musím dodělat, jinak nedostanu svou dávku. A když nebude to kafe, tak to nemůžu zvládnout. Hej, chlape, jsem vyprahlejší než ten prach kolem. Jestli nepřiložíš ruku k dílu, postarám se o to, abys neměl co dát do huby. Tak slyšíš mě, Joe?“ Zatímco truhlář spílal neviditelnému Joeovi, zmocnil jsem se dvou pytlů pilin. Pak jsem se vrátil k Marni. „Fajn,“ řekl jsem jí. „Můžeme se vrátit k řece.“
„Dělejte prostě to, co budu dělat já,“ řekl jsem.
Marni přikývla. Její zelené oči měly vážný výraz.
Vysypal jsem piliny z plastového pytle na břeh. Marni udělala totéž. Potom jsem si rychle svlékl oblečení a nacpal jsem je do pytle. Vytáhl jsem si z bot tkaničky a strčil jsem do pytle i boty.