Já jsem jí

zase řekl, že bitvu dole ještě víc zkomplikoval vpád trifidů do ulic.
Devadesáté patro se na čas ponořilo do zlověstného ticha. Torrencovi muži do něj nevtrhli a naši je neopustili. Nezvonily žádné telefony. Elektrická světla svítila bez přerušení. Krvavě rudé slunce se za okny pomalu sklánělo k obzoru. Zabývali jsme se kontrolou zbraní a obvazováním ran. Naštěstí nikdo z nás neutrpěl vážné zranění. Asi nejhůř na tom byl Gabriel. Kulka mu prolétla lýtkem. Přesto skákal po jedné noze kolem, pomáhaje si smetákem, který měl vražený pod paži, takže vypadal úplně jako Dlouhý John Silver.
Přistoupil jsem k oknu, kde stála Kerris.
„Vidíš něco?“
„Jsme moc vysoko. Odsud všechno vypadá normálně.“
Pokynula přes ostrov k místu, kde se v záři zapadajícího slunce rudozlatě leskla řeka Hudson. „Není to krása?“ Nostalgicky dodala: „Klidně by to mohl být kousek ráje. Jednou jsem byla na rybách proti proudu řeky. Bylo vidět, co zůstalo ze všech těch milionářských sídel na svazích, a člověk si mohl představit, jak to vypadalo, než se to všechno zvrtlo. Když jsem zavřela oči, viděla jsem děti, jak si hrají v bazénech, maminky a tatínci si čtou v rozkládacích lehátkách, nebo na rožni opékají prskající barbecue…“ Smutně zavrtěla hlavou. „Myslíš, že se ty časy ještě někdy vrátí?“