Gabriel a mariňáci využili krátké pauzy k tomu, aby si nabili zbraně. Napodobil jsem je a zacvakl jsem do samopalu nový zásobník.
Sam kývl vzhůru ke stoupající ručičce, jež ukazovala čísla pater. „Potřebujeme se dostat do devadesátého patra… ale buďte připravení. Něco mi říká, že na nás možná bude čekat uvítací výbor.“
„Tak vyjeďme až do jednadevadesátého,“ navrhl jsem mu. „S trochou štěstí nás tam nebudou čekat. Pak můžeme o patro sejít.“
„Dobrý nápad.“ Sam ohnul zraněnou ruku a zkřivil obličej. „Ví někdo, jak se ta věc ovládá?“
Marni přikývla a přistoupila k ovládacímu kolu.
„Fajn, vystoupíme v jednadevadesátém.“ Sam vytáhl z opasku pistoli. „Ale jestli jsou Torrencovi chlapi nadržení trochu si zastřílet, může se stát, že do nás přes dveře naperou spoustu olova, až budeme projíždět. Postavte se ke stěnám výtahu… ne, dozadu ne. Sem, po obou stranách dveří.“
Pak jsme museli čekat. Ručička nade dveřmi ukazovala osmdesáté první patro… a pomalu se sunula k osmdesátému druhému.
Zvuky boje ve vestibulu už prakticky umlkly. Ve výtahu bylo kromě vrzání lan a kladek slyšet přerývaný dech mých společníků.
Byla to zvláštní mezihra. Pro nastávající bitvu neexistoval žádný plán, který bych si mohl přehrát v hlavě. Mohl jsem jen stát a čekat, co se bude dít.
„Fajn, teď se držte.“ Samův hlas byl přiškrcený napětím. „Přijíždíme do devadesátého.“
Široký blok tmy za rozpraskaným sklem vystřídal pás světla. Čekal jsem, že dveřmi výtahu proletí dávka kulek.