Vypadalo to,

že jsme uzavřeli pakt se samotným ďáblem. Neměl jsem však čas, abych posuzoval, zda bylo od Lesáků morální, že vypustili tyto zrůdy do manhattanských ulic. Před sebou jsem měl rozbité dřevěné dveře. Ležela na nich bezvládná, kulkami roztrhaná mrtvola nějakého mariňáka.
O několik vteřin později jsem v závěsu za Gabrielem vběhl do budovy. Marni se držela vedle mě. Nebylo to pro ni nejbezpečnější místo, ale vydat ji na milost zabijáckým rostlinám venku by také nebyla nejšťastnější volba.
V budově vládl chaos. Všude pobíhali lidé. Někteří stříleli, někteří prchali o život. V tomto omezeném prostoru zněl rachot střelby a hřmění granátů tak hlasitě, jako by mi měla prasknout lebka. Vzduch se halil modravým dýmem. Pod ním leželi mrtví nebo zranění muži a ženy.
Schoval jsem se za pohovku. Gabriel a Marni se skrčili vedle mne.
Ocitli jsme se v rozlehlém vestibulu. Byl jsem tady, když jsem s Kerris přišel navštívit Torrence. Stály tam tytéž postavy Alexandra Velikého, Julia Caesara a Hadriána, oddělené kapradinami ve velkých květináčích, které tvořily trsy zeleně.
Pochopil jsem systém útoku. Mariňáci postupovali přískoky v malých skupinkách po pěti, šesti lidech. Jedna skupinka vždy vyrazila vpřed a zajistila cíl. Další tým postoupil dopředu a zajistil další, a tak dál.
Štěkot kulometů odpovídal z trsů kapradin, za nimiž se zřejmě skrývala Torrencova ochranka. Tato skutečnost se potvrdila, když jeden mariňák hodil do vegetace granát. Exploze oškubala listy a odhalila nízkou betonovou stavbu se silnými zdmi, kulometné hnízdo. Ze štěrbin v jeho bocích chrlily hlavně pušek proudy kulek.
Mariňáci se hroutili jako kuželky. Krev se rozlévala po kobercích.
„Do prdele,“ ulevil si Gabriel. „Dávají nám na frak.“
„Co teď?“
„Postrč tu pohovku dopředu. Udržuj ji kolmo k tomu bunkru. A proboha, zůstaň dole.“
Ve třech jsme tlačili pohovku před sebou. Jako neprůstřelná bariéra to bylo mezi těmi zbraněmi těžkého kalibru více než chatrné. Mohli jsme se nanejvýš modlit, aby si střelci v kulometném hnízdě v té vřavě nevšimli našeho postupu.
Když nám k hnízdu zbývalo třicet kroků, Gabriel vytáhl něco, co vypadalo jako signalizační pistole s neobvykle širokou hlavní. S cvaknutím zasunul do komory jakýsi baňatý náboj.
„Hlavy dolů.“
Vypálil granátovou pistolí do kulometného hnízda. Projektil zasáhl betonový bok, kde s pekelným řevem explodoval.
„Já jim ukážu, kruci.“ Znovu nabil, zhluboka se nadechl a vystřelil ještě jednou. Tentokrát náboj proletěl otvorem v betonu. Opatrně jsem vykoukl právě včas, abych viděl, jak detonace setřásla z vnější strany bunkru bílý prach. Z úzkých střílen se okamžitě vyvalil dým a kulomety konečně ztichly.
V tu chvíli plácla Gabriela přes rameno něčí ruka. „Dobrá trefa, Gabe.“
Otočil jsem se a uviděl jsem chmurně se usmívajícího Sama Dymese. „Jestli se nám podaří zajistit vestibul, jsme prakticky tam.“ Sam kývl hlavou ke mně. „Přidal ses k týmu?“
„Mám tady taky nějakou práci, Same.“
„Ani nevíš, jak jsem rád, že tě tady vidím, Davide. Zdá se, že budeme potřebovat každého, kdo umí střílet.“ Zajel si rukou k lokti, kde se přes košili šířila červená skvrna. „To je jenom střepina z granátu. Měl jsem se naučit házet tím krámem dál, sakra.“ Smutně zavrtěl hlavou. „Jak se říká, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“
Ze schodiště před námi se vyrojily postavy v černých uniformách.
„Někdo zavolal Gardu,“ zamumlal Gabriel.