„Marni nemůže mluvit,“ řekl jsem a stručně jsem Kerris vylíčil, co jsem o tom věděl.
Kerris přikývla. Vypadalo to, že se z pohledu na ženu, která stála před ní, nemůže vzpamatovat. „Kdysi dávno jsem přemýšlela o tom, jestli nemám dvojče. Mám koneckonců spoustu bratrů a sester a někteří z nich byli jako dvojčata. Ale po narození nás určitě dali od sebe. Podívej se na její oči. Jsou úplně stejné jako moje… jenom ta zbědovaná tvář… ráda bych si to vyřídila s těmi sviněmi, které jí to udělaly.“
„Vypadá to, že už jsi začala.“ Pokynul jsem k mrtvým gardistům.
Kerris mi řekla, co se stalo. Byla s Christinou, když se rozezněla siréna oznamující útok. Následovalo několik zmatených telefonátů z přízemí, z nichž vyrozuměla, že dole vlastně zuří bitva. Gardisté střežící devadesáté patro Kerris řekli, že ji s Christinou převezou do jiné části Manhattanu. Kdyby k tomu došlo, Sam a jeho muži by stáli před problematickým úkolem hledat obě ženy znovu. Kerris proto usoudila, že nastal čas něco podniknout. Věděla, že Lesákům se podařilo nasadit mezi ošetřovatelský personál na patře tři agenty. Vyzbrojili se tedy z tajného úkrytu zbraní, zastřelili dva gardisty a pak se jim podařilo zabarikádovat vstup do chodby. Další gardisté pronikli do patra a postavili tam druhou barikádu. Trumf, který Kerris držela – a dobře to věděla – byl ten, že gardisté nebudou riskovat zranění Christiny a poškození drahocenných vajíček, která nosila ve vaječnících, tím, že by si cestu dovnitř prostříleli.