Přestávka

Zmohl jsem se jen na to, že jsem tam stál a civěl jsem Kerris do tváře. Dokud se to nestalo, bránil jsem se věřit, že ji ještě někdy spatřím.
Usmála se. „Už jsem si začínala myslet, že se sem nedostanete.“
„Jak už to bývá, cesta byla rušná,“ dostal jsem ze sebe.
Vzápětí k nám došel Gabriel. „Měli byste to objímání dokončit jinde,“ řekl nám s unaveným úsměvem. „Každým okamžikem můžeme dostat společnost.“
Přesunuli jsme se hlouběji do chodby. U stěn leželi dva mrtví gardisté. Z bočních dveří vyběhla Christina. „Davide! Davide!“ Vrhla se ke mně a objala mě dost prudce, aby mi to připomnělo stav mé ruky. Ale navzdory vlnám bolesti, které mi probíhaly předloktím, jsem ji radostně objal. „Rád tě zase vidím… nestalo se ti nic?“
Z Christininy tváře čišelo vzrušení. Pak prohlásila překvapivě výřečně: „Kerris jim tady vyhlásila válku! Zastřelila ty zlé lidi. Potom postavila hradbu. Pak jsme seděli a čekali na vás…“ Náhle mi vyčinila pohledem. „Jenže vám to trvalo věčnost, než jste se sem dostali, vy loudové.“