Zvedl jsem samopal a vypálil dávku na skupinu těžce ozbrojených mužů. Několik jich upadlo a skutálelo se ze schodů. Gabriel vystřelil další ze svých pistolových granátů.
V tom okamžiku jsem koutkem oka zahlédl, jak se mihlo něco zeleného. Jeden náš ženista trhaně popošel dopředu. Držel se při tom z boku za hlavu. Potom se s výkřikem, který bodal v uších, zhroutil a začal se svíjet na podlaze.
Ohlédl jsem se a zjistil jsem, že do budovy si našel cestu jeden mladý trifid. Měřil něco málo přes dva metry, ale i tak byl smrtelný. Otočil jsem se a zasypal ho krátkou dávkou. Kulky roztrhaly kalich a nechaly z něj i ze žahadla jenom cáry.
„Máme trifidy v zádech,“ vykřikl jsem. „Musíme se dostat z vestibulu pryč.“
Sam měl na tváři chmurný výraz. „Vypadá to, že jsme někde mezi ďáblem a sytě modrým mořem.“
Měl pravdu. Před námi se do vestibulu tlačili gardisté v černých uniformách. Ulice za námi jako by se zatím zmocnil nějaký začarovaný les – jestli ,začarovaný‘ bylo to správné slovo. V místech, kde byly ještě před chvílí betonové chodníky, holé stěny a asfaltový koberec plný zablokovaných aut, teď byla bujná vegetace jako z džungle, jak trifidi zaplavovali Manhattan.
Ukázal jsem do chodby vycházející z vestibulu. „Tam je výtah,“ křikl jsem. „Jeďte jím.“
„Zatím jsme nezabezpečili vestibul.“
„Nechte Torrencovy muže a trifidy, ať si to spolu rozdají. Jdeme!“
Vyběhl jsem zpoza pohovky. Za mnou šli Gabriel, Marni a Sam. Než jsme se dostali k výtahu, přidali se k nám dva mariňáci s těžkými kulomety.
Gabriel se podezíravě zadíval na výtah. „Co když to vypnuli.“
„Znám způsob, jak to zjistit.“ Zatáhl jsem za dveře. Odsunuly se a ukázaly mi chladný mahagonový interiér. Ze zrcadel se na nás dívaly naše umouněné tváře.
„Honem, dovnitř.“
Nemohli jsme ztrácet ani okamžik. Za dveřmi, které se otevřely nedaleko, se ukázala překvapená tvář strážného. Zvedl pušku, ale naši mariňáci byli rychlejší. Zastřelili ho na místě. Z místnosti však vyrazili další muži a začali po nás střílet.
Jakmile jsme byli všichni ve výtahu, zavřel jsem dveře. Byl to jeden ze starých manuálních výtahů. Místo mačkání tlačítek, která odpovídala číslu patra, tam bylo jen kolo, které se otáčelo k nápisu Nahoru nebo Dolů. Otočil jsem jím. Výtah se zachvěl a začal důstojným tempem stoupat.
Trochu příliš důstojným. Na druhé straně prosklených dveří se objevila nezřetelná postava, která se chystala prostřelit sklo pistolí. Vypálil jsem na ni dávku, aby se jí hůř mířilo.
V další vteřině už výtah vyjel mimo nebezpečí.
Sam Dymes si držel zakrvácený loket. Slabě se usmál a kývl hlavou směrem k rozbitému zrcadlu za sebou. „Teď bude mít nějaký mizera sedm let smůlu.“
Pomalu, za doprovodu vrzání dřeva, nás ctihodný starý výtah vezl výš a výš. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že s výjimkou Samova lokte jsme všichni vyvázli bez zranění. Marni se na mě podívala. Její zelené oči byly vážné, ale odhodlané. Podal jsem jí automatickou pistoli. Zkontroloval jsem, že je odjištěná, a řekl jsem jí: „Kdybys to potřebovala, až vyjdeme ven, prostě namiř a začni střílet. Zvládneš to?“
Přikývla.