„Odhoďte zbraně!“

vykřikl Gabriel. „Odhoďte je.“
Někteří to neudělali. Dobře mířená rána z pistole Marni srazila jednoho muže na stůl. Oběma rukama se chytil za krk.
Já jsem střílel krátkými dávkami a kulky vytrhávaly z desek stolů kusy dřeva. Ale několik jich našlo i měkčí cíle. Postavy v černých uniformách sebou škubaly jako loutky s přestřiženými nitěmi, než padly na zem. Jiní gardisté využili druhou možnost.
Začali křičet z plna hrdla, odhodili zbraně a zvedli ruce nad hlavu. Gabriel postoupil dopředu a nařídil těm, kteří přežili, aby si lehli na podlahu a natáhli ruce. Všiml jsem si, že Gabriel kulhá a na koberci po něm zůstala krvavá šlápota. Pohled na Sama Dymese mi prozradil, že ho kulka škrábla na bradě. Vousy se mu postupně zbarvily do červena. Ale jinak nevypadal, že by byl vážně zraněný. Vystoupil dopředu, aby si promluvil s mariňákem.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že mi levé ucho připadá nezvykle studené, jako by mi na ně někdo přitiskl kus ledu. S úžasem jsem zjistil, že jeho horní třetina je jednoduše pryč. Když jsem se podíval na své prsty, také ony se karmínově leskly. Sklopil jsem zrak ke své pravé paži. Byla posetá drobnými rankami a z každé z nich visela perla krve. Naštěstí jsem v ruce necítil žádnou bolest, a když jsem s ní zkusil pohnout, fungovala docela dobře.
Trvalo několik minut, než jsme přestěhovali zbylé gardisty a jejich zraněné do skladiště. Všiml jsem si v koutě telefonu a dovolil jsem si jej vyškubnout ze zdi, než jsme muže zamkli uvnitř.