Jakmile

se náš nepočetný a čím dál zakrvácenější tým v hale znovu zformoval, Sam tiše řekl: „Teď nevidím jinou možnost než prostě zdolat tu barikádu.“
„Myslíš, že Kerris a Christina jsou pořád tady?“
„Podle posledních informací by tady měly být.“
Gabriel nás přejel pohledem. „Mají všichni znovu nabito?“
Přikývli jsme.
„Tak fajn,“ zašeptal Sam. „Pojďme na to.“
Rozběhli jsme se ke stěně z převráceného nábytku. Moje ruka si právě ten okamžik vybrala k tomu, aby začala bolet. Zavrčel jsem a zatnul jsem zuby. Přelezl jsem barikádu a chystal jsem se po druhé straně sklouznout dolů.
Přivítal mě pohled na další hradbu převrácených stolů, které někdo natahal na konec chodby, aby vytvořily další překážku. Skvělý… prostě skvělý, blesklo mi hlavou. Moje nervová soustava začala vysílat do dlouho trpícího vědomí jasné a pronikavé signály bolesti. Se samopalem v jedné ruce jsem se plahočil dopředu. V tu chvíli se nad stůl vynořila hlaveň pušky a já jsem zjistil, že se podél ní dívám do dvou zelených očí orámovaných rusými vlasy.
Zastavil jsem se na místě. „Kerris?“ zeptal jsem se nevěřícně.
Puška klesla a ukázala překvapený obličej. „David Masen? To je dost, kruci.“