A na okamžik, nádherný a zároveň absurdní, jsem měl pocit, jako bych se vznášel v bublině štěstí…
Lidé si krátili čas banálními zábavami – vařili si nové a nové hrnky kávy, hráli karty o zápalky. Možná to byla nějaká přirozená protilátka proti nejistotě, kterou jsme tam, vysoko v mrakodrapu, prožívali.
Později jsem našel Sama Dymese, jak sedí na stole a dělá si poznámky do bloku. Zvedl hlavu a všiml si, že mám ovázanou hlavu. „Tak co dělá ucho, Davide?“
„Ten kousek, který mi ještě visí na hlavě, pálí jako čert.“ Unaveně jsem se usmál. „Pokud jde o ten druhý kus, který leží někde dole na chodbě, ten nebolí vůbec.“
Sam se zasmál. „To bude nejspíš to, čemu vy Angličané říkáte černý humor. Dáš si kávu?“ Nalil vřelou tekutinu do papírového pohárku. „Na kvalitě Torrence rozhodně nešetří.“
„Díky.“ Vzal jsem si pohárek. „Co tvoje ruka?“
Maličko zvedl paži, kterou měl v závěsu. „Dobrá, dobrá. Je to jenom škrábnutí na lokti.“ Svým typickým způsobem náhle změnil téma hovoru. „Člověče, uprostřed všeho toho boje se mi stala zvláštní věc. Z ničeho nic se mi v hlavě vylíhla odpověď na technický problém, který mě několik měsíců trápil. Střílím po lidech a najednou si řeknu: ,Same Dymesi, co kdybys natáhl koleje na sever jezera a ne na jih, protože…‘ Aha, ty nemáš ponětí, o čem to propána mluvím, že?“ Jak se nadchl, začal mluvit rychleji. „Než jsem se dal na vojnu, byl jsem železniční inženýr a zase jím budu, až mi skončí služba – dá-li Bůh. A tak jsem řešil ožehavý, dokonce až mučivý problém, jak natáhnout železnici z nového přístavu na jezeře do města. Potíž je v tom, že v cestě jsou všechny ty kopce, skály a ohavné široké rokle… nemohl jsem kvůli tomu spát. To, co jsem si naplánoval, nikdy nešlo. A pak, když jsme se hnali chodbou, pušky střílely a granáty bouchaly, jako by přicházel soudný den, jsem si najednou řekl: ,Same, proč tu trať nenatáhneš na sever jezera… Ušetříš kilometry kolejí a měsíce práce…‘ Přijde mi to hodně zvláštní, Davide, že mě něco takového ťuklo přímo uprostřed krvavé bitvy, co říkáš? Proto teď chci využít pár minut k tomu, abych si to zapsal, jinak to zapomenu.“