„Takže jsme uvázli ve slepé uličce, že?“
V okamžiku, kdy ta slova řekl, ustoupil. Potom zvedl obě ruce rovně nahoru, nad hlavu.
Vyložil jsem si to jako signál. Rozhlédl jsem se, jestli někde uvidím schované ostřelovače. Nade mnou začali elektrikáři natahovat provizorní osvětlení, aby nahradili lustry rozbité při včerejším boji.
Háček byl v tom, že z kabelů nevisely žádné žárovky. Místo toho tam byly dlouhé tenké dráty, ze kterých viselo něco, co vypadalo jako svíčky.
Sam si toho všiml také. Sundal z opasku granát. Já jsem zvedl ústí své zbraně. Pohled na modročernou hlaveň namířenou na gardisty ve dveřích byl tím posledním, co mi na nějaký čas jasně utkvělo v paměti.
Hned vzápětí jsem totiž měl pocit, jako by se mi na hlavu zřítila celá budova.
První další vjem, který mi dával nějaký smysl, byla vzpomínka na to, jak jsem zvedl hlavu a uviděl jsem ten strop ověšený dráty. To, co viselo z drátů jako nějaké zvláštní ovoce, byly tyčinky dynamitu.
Vlastní detonaci jsem neslyšel. (Nebo alespoň si nepamatuji, že bych ji slyšel – zřejmě jeden z důsledků otřesu mozku.) Ale její účinky jsem pocítil. Když jsem otevřel oči, neviděl jsem nic než rozmazané vojenské boty, které pospíchají kolem mé hlavy. V tu chvíli jsem pořád ještě neslyšel nic. Dokonce jsem měl pocit, jako bych měl v uších nacpanou vatu. Co jsem však cítil jasně, bylo bodáni špendlíků a jehliček v obličeji.
Chvíli mi úplně stačilo ležet na podlaze, protože svět kolem mě se rozhoupal, až se mi z toho zatočila hlava. Sice jsem dospěl k závěru, že vzpřímený postoj pro mne není, ale něčí ruce mne popadly za oblečení, aby mne nevybíravě postavily. Zamrkal jsem a mé rozmazané vidění se zlepšilo. Napravo ode mě stál Gabriel Deeds. Z nosu mu tekla krev a jedno oko měl zakryté obrovským otokem.