To, co jsme nakonec našli, nás překvapilo. Vestibul byl prázdný. Rozhlédl jsem se a všiml jsem si černých šmouh na mramorové podlaze, které tam zůstaly po výbuchu granátů, a také rezavých stop po zaschlé krvi. Když jsem se svými druhy vyšel z výtahu, všiml jsem si, že zničený nábytek někdo odklidil. Zvláštní bylo, že navzdory zvukům boje, které jsme předtím slyšeli, nebylo vidět jediný prázdný zásobník.
Ve dveřích hlavního vstupu do budovy stál osamocený příslušník lesáckých mariňáků vyzbrojený puškou. Kolem krku měl charakteristický zelený šátek.
„Tudy, pane,“ zavolal. „Pospěšte si, prosím.“
I na tu dálku jsem si všiml, že mu obličej hoří jasně červenou barvou, a uvědomil jsem si, že se červená rozpaky – nebo hanbou.
Byli jsme v polovině cesty přes obrovskou mramorovou podlahu, když Gabriel zamumlal: „Mně se to nelíbí… něco není v pořádku.“
Udělali jsme dalších pět kroků – a pak se s osamoceným mariňákem stalo něco zvláštního. Najednou sebou škubl dozadu. Když prolétal pozpátku dveřmi, stačil přidušeně vykřiknout: „Promiňte! Nechtěl jsem –“
V okamžiku, kdy zmizel venku, jeho místo zaujal tucet postav v černých uniformách. Bez jakéhokoli povyku na nás namířily kulomety.
My jsme namířili na ně.
Pak mezi gardisty prošel muž, kterého jsem už viděl. Byl to Rory Masterfield, ten muž s ostrými rysy, s nímž jsem se setkal na parníku, který mě přivezl do New Yorku. Na sobě měl kalhoty a košili rozepnutou u krku. Zvedl ruce, aby ukázal, že není ozbrojen.
„Kerris. Požádej své přátele, aby odložili zbraně.“
„Ne.“
„Řekni jim to,“ trval na svém Masterfield. „Není důvod, abyste kvůli tomu zemřeli všichni.“
„My odsud odejdeme,“ křikla Kerris. „Řekni svým mužům, aby nám uvolnili cestu.“
„Dobře víš, že za dveře se nedostanete. Venku na ulici jsou stovky našich vojáků.“
„Vy nebudete střílet.“
„Nebudeme?“
„Ne. Protože nebudete riskovat, že zraníte Christinu. Na to si Torrence až příliš cení toho, co má.“