Doprovodil jsem Gabriela ke schodišti. Pořád kulhal a používal smeták jako berlu, ale nehodlal se nechat zabrzdit takovou maličkostí, jako je průstřel. Došli jsme ke schodům a on udělal první krok dolů. Rychle jsem ho v dalším sestupu zarazil a přitiskl jsem si prst na rty, protože jsem zaslechl kradmý krok.
Natáhl jsem svůj revolver. Potom jsem se trošku naklonil dopředu a zavolal jsem do schodiště: „Sacramento!“
Můj hlas se rozlehl šachtou. Následovala dlouhá pauza.
„Zavolal jsem znovu: „Sacramento!“
Pak přilétla odpověď: „Kalifornie!“
Výstřel, kterým jsem na to odpověděl, se odrážel schodišťovou šachtou dolů.
Bylo jasné, že touto cestou se Gabriel dolů nedostane. Dalších deset minut jsme spolu nosili stoly z nedaleké kanceláře a házeli je po schodech dolů. Když jsme skončili, každý, kdo bych chtěl po schodech proniknout nahoru, by musel přelézt chaotickou změť nábytku. Samozřejmě zbývalo ještě schodiště stoupající o patro výš. Všiml jsem si, že se dá úplně přehradit bránou. Bez visacího zámku jsem si vystačil s dlouhým kusem elektrické šňůry, kterým jsme bránu pevně zavázali. Třešničkou na závěr byl ruční granát přilepený k noze od stolu, jehož pojistku spojoval motouz s bránou. Kdyby se někomu podařilo bránu otevřít, čekalo by ho docela nepříjemné a velice hlučné překvapení.
Ohlásili jsme Samovi návrat.
„Tak teď to asi víme,“ konstatoval tiše. „Torrence naše lidi zřejmě porazil. Budova je pod kontrolou jeho gardistů.“
Krátce nato zazvonil telefon. Sam se na něj chvíli díval a pak poznamenal: „Řekl bych, že někdo chce vyjednávat.“
Ten někdo byl samotný Torrence. Potvrdil, že jeho muži ovládají budovu. Že trifidí invaze byla potlačena a jeho kohorty opět drží Manhattan pod krkem. Žádal, abychom se okamžitě a bezpodmínečně vzdali.
Sam Torrencovi navrhl, aby si udělal výlet ke všem čertům. Potom zavěsil.
Když Torrence zavolal znovu (představoval jsem si, jak při tom skřípe zuby), nabídl přijatelnější podmínky. Bezpečný odchod z New Yorku výměnou za Christinu Schofieldovou. Dokonce velkomyslně řekl, že mohu volně odejít také já.
Sam mu odpověděl, že o tom bude uvažovat. Potom znovu zavěsil.
„Je snad jasný, že mu nevěřím, ani co by se za nehet vešlo,“ řekl nám. „Jakmile odsud vyjdeme, udělá na nás podraz.“
„To nám nedává zrovna velký výběr,“ opáčil Gabriel. „Co uděláme?“
„Jak to vidím já, buď zůstaneme tady, chráněni vědomím, že by se neodvážil riskovat zranění Christiny při totálním útoku, nebo se vzdáme. Nebo najdeme nějakou jinou cestu, jak se odsud dostat.“ S vážným výrazem v očích se postupně podíval na každého z nás. „Takže, dámy a pánové… máte nějaké nápady?“