Civilní stráž se zatím rozestoupila ještě víc a já jsem spatřil, do jisté míry nevěřícně, jak vestibulem pochoduje podivné seskupení lidí. Uvědomil jsem si, že jsou to slepci. Pohybovali se sebevědomě a pronikavě klepali bílými holemi o mramorovou podlahu. A bylo jich tolik, že v klapotu holí zanikly všechny ostatní zvuky.
„Co to má znamenat?“ zeptal se nanejvýš podrážděně Torrence. „Vyžeňte ty lidi odsud.“
Ale slepci postupovali dál a to, co zpočátku vypadalo jako desítky, byly ve skutečnosti stovky. Byla to úžasná směs. Své zastoupení tam měly všechny barvy lidstva. Někteří byli oblečeni elegantně, jiní měli na sobě hadry. Evidentně přišli jak ze svobodného Manhattanu, tak z otrockého tábora na severu.
Torrencův výraz osciloval mezi hněvem a zmatkem.
V popředí tohoto zvláštního procesí šla nevidomá žena kolem sedmdesáti let s dlouhými bílými vlasy; vidomá dívka vedle ní ji vedla.
Torrence se najednou začal smát. Podíval se na mě a potom na Sama Dymese. „Já vím, co to je, Dymesi!“ Ukázal svou pistolí zpátky na slepce a řekl: „Tohle je tvoje tajná zbraň.“ Rozesmál se ještě hlasitěji. „Na nic lepšího se nezmůžeš?“
„Já… já o tom nic nevím.“ Samův hlas byl sotva šepot.
„Á, takže ty se k té absurdní pantomimě nechceš znát? Konečně zdravý rozum!“ Nato se Torrence otočil a zařval na slepé muže a ženy: „Poslouchejte mě! Vy nevíte, že staré pořekadlo pořád platí?“ Ukázal na své zelené oko. „Že v zemi slepých je jednooký králem!“
„Generále Fieldingu,“ začala stará žena klidným hlasem.
„Ach, jdi pryč, slepá stařeno. A tu chátru si vezmi s sebou.“
„My neodejdeme, generále Fieldingu. Nebo bychom vám měli říkat vaším pravým jménem… Torrence, že?“
Torrence opustil humor. „Masterfielde, nechte to tady vyklidit, a jestli do pěti minut nebudou venku, dejte rozkaz, aby do nich začali střílet.“
Gardisté zvedli zbraně.