Podíval jsem se doleva.

Kerris tam stála, s tváří bílou jako papír. Pak se mi z ničeho nic vrátil sluch. Doprovázelo to zvonění, které vycházelo, jak jsem tušil, někde z nitra mé hlavy, explozí uvržené v chaos. Za mnou byl Sam Dymes, s obličejem zčernalým následky výbuchu. A byl tam i zbytek našeho otřeseného týmu: Christina, Marni, mariňák a dva tajní agenti.
Zato všude kolem nás se rojily desítky vysoce rozrušených gardistů. Zahlédl jsem Roryho Masterfielda, jak se na mě dívá s výrazem, který se nedal popsat jinak než jako samolibý.
Palčivá bolest kolem mých očí zesílila, až jsem sebou škubl. Usoudil jsem, že jelikož jsem o něco vyšší než průměr, platím daň za to, že jsem byl explozi blíž. Popáleniny o sobě dávaly bodavě znát.
Gardisté mi chytili ruce a prohledali mě, jestli u sebe nemám ještě nějakou zbraň, kterou bych mohl schovat do rukávu nebo boty. Zanedlouho byli hotovi. Pak jeden z nich zakřičel zpátky ke vchodu: „Vězni zajištěni.“
Řada černých uniforem se přede mnou rozevřela.
Dopředu postoupila vysoká postava. A já jsem zjistil, že se znovu dívám do té odhodlané tváře s jedním okem zeleným a jedním žlutým. Torrence vypadal, že je se sebou spokojený. Zblízka si prohlédl mou tvář, jako bych byl nějaká vytoužená starožitnost. „Ano,“ řekl nakonec. „Skutečně se pozoruhodně podobáte svému otci, Masene.“ Usmál se na mě. „Už brzy se budu moci Billu Masenovi odvděčit za tohle.“ Ukázal na své žloutkové oko. „Věřte mi, vrátím mu to i s úroky. A jak se daří vaší matce, Joselle Playtonové?“
Držel jsem ústa pevně zavřená.
„Nebo si teď nechává říkat Josella Masenová?“ Znovu se usmál a potom se naklonil tak blízko ke mně, že mi žlutá bulva visela přímo před očima. „Těším se na večírek při příležitosti našeho shledání. Hmm, když na to přijde, Josella nebude zase tak stará, ne? Jistě, bude už příliš stará na to, aby měla děti přirozeně. Ale určitě by mohla odnosit Christinino potomstvo, ne?“