Žena promluvila jasným hlasem. Ale ne k Torrencovi. Místo toho zvolala: „Stephene? Stephene? Jsi tam?“
To byl signál všem slepcům. S klidnou důstojností začali všichni volat jasným hlasem:
„Elizabeth? Elizabeth?“
„Anthony?“
„Hansi, jsi tam, Hansi?“
„Joe? Slyšíš mě, chlapče?“
„Colleen?“
„Rose?“
„Aarone, jsi tam, synu?“
„Theo…“
„Michaeli, to jsem já, tvůj otec…“
Zotročení slepci a svobodní slepci volali své syny a dcery.
„Colleen?“
„Benjamine, to je tvoje matka.“
„Slyšíš mě, synu?“
„Thomasi…“
Torrence už neovládl vztek a vyštěkl na své muže: „Vyžeňte ty lidi ven třeba pěstmi, jestli budete muset… pokud se nepohnou, vypalte do nich kulku. Postřílejte je jako psy!“
Rozhlédl jsem se po gardistech. Kdyby dveřmi dunivě projela celá eskadra tanků, nemohli by vypadat ohromeněji. Všude se tváře ozbrojených mužů zardívaly; začali se dívat jeden po druhém, co udělají jejich kamarádi.
Nedělali nic.
Slepí na ně dál volali.
„Joe, poslouchej mě. Zahoď tu bouchačku, chlapče.“
„Colleen, dej pryč tu zbraň.“
„Benjamine…“
Přejížděl jsem pohledem od jednoho gardisty k druhému. Jak se v nich začaly probouzet silné emoce, jejich zaryté tváře se proměnily.
Najednou jeden důstojník odhodil svou pistoli na podlahu, kde hlasitě zarachotila.
Jasné hlasy slepců po celou tu dobu nepřestávaly volat své syny a dcery.
„Zvedni tu pistoli!“ obořil se Torrence na gardistu. „Zvedni ji, nebo tě postavím před vojenský soud!“
Muž zavrtěl hlavou a sklopil pohled k podlaze. Vzápětí odhodil na zem pušku a po ní samopal.