„Nařizuji ti zvednout ty zbraně.“
Na podlahu spadla další zbraň a po ní další a další. Zanedlouho vestibulem znělo rachocení kovu o mramor. Podíval jsem se na civilní stráž u dveří. Následovala příkladu a odkládala své pistole a pušky. Stejně rychle jako zvuky vestibul zaplnily, také utichly.
Stará žena pak znovu promluvila. „Je konec, Torrenci. Tvoji spoluvládci byli uvězněni. Budou postaveni před náležitý soud. Stejně jako ty.“
„Cože? Vy… vy kreatury mě chcete soudit? To nikdy… nikdy.“ Zvedl pistoli a zamířil ženě do tváře.
Někdy se říká, že náhody ve skutečnosti neexistují. Že se naše činy řídí našimi neuvědomělými touhami.
Měl jsem želízka jen na jedné ruce, neboť příchod slepců nasazování pout přerušil. Z pravého zápěstí mi tak visel metr řetězu. A na konci toho hrozivého řetězu byl těžký ocelový náramek.
Dřív, než Torrence stačil vystřelit, jsem řetězem vší silou mávl. Měl jsem v úmyslu zasáhnout ruku, která držela pistoli. Ale švihl jsem řetězem příliš vysoko. Torrence v tu chvíli uslyšel zvuk blížícího se řetězu a pootočil se.
Okov ho zasáhl z boku do obličeje. Až příliš jasně jsem viděl škodu, kterou napáchal otevřený ocelový náramek, když se zaryl do jeho jediného zdravého oka.
Když ho pak zdravotníci odváděli, budovou se stále rozléhal Torrencův řev a nadávky, zoufalé a zuřivé projevy jeho neartikulovaného, ale hlučného vzteku.
Otočil jsem se ke Kerris, která klečela vedle Marni a držela ji za zakrvácenou ruku. Na tváři se jí leskly slzy. Přistoupil jsem k ní. Myslím, že jsem byl jediný, kdo se v tom okamžiku hýbal. Přestože ve vestibulu bylo snad pět set lidí, všichni nehybně stáli. Jako by tam stále nějak vládl Torrencův duch, přestože on sám byl zostuzený a sesazený.
Byl to sice strašlivý tyran, ale jeho zhoubný vliv nakonec pominul a zmizel. Gardisté vyhledali své slepé otce a matky. Podle emocí, které se jim zračily ve tvářích, vojáci neviděli své rodiče dlouho, velice dlouho.
Možná právě v tom okamžiku se Torrencovo zakletí definitivně zlomilo. Znovu spojené rodiny začaly v malých skupinkách odcházet.
Brzy odejdeme i my. Ale ještě ne. Bylo třeba postarat se o Marni. Se vší úctou, jak si to zasloužila.