Svět potom

Bylo jasné říjnové ráno, když trup hydroplánu políbil hladinu dokonalého moře. Přiškrtil jsem klapky a motory, které nás poháněly při patnáctihodinovém letu na východ přes Atlantik, zmlkly. Zelené pahorky ostrova Wight byly stejné, jak jsem si je pamatoval. Při pobřeží se držela mlha a zjemňovala siluety shanklinských domů. Zanedlouho motorový člun připevnil k předku letadla lano a potom je odtáhl k molu, kam se na nás přišel podívat docela slušný dav.
Byla to dlouhá cesta a na Manhattanu bylo třeba udělat ještě hodně práce. Ale považoval jsem za správné, aby se moji rodiče setkali s ženou, která nosila jejich první vnouče.
Vystoupili jsme za jásotu a frenetického potlesku. Nic takového jsem předtím neviděl. Kam se poděla obvyklá britská zdrženlivost? Musel jsem se usmát, když Gabriela Deedse obklopily desítky vesničanů, kteří si s ním chtěli potřást rukou. Indián Ryder Chee vypadal v davu impozantně a zároveň nepatřičně. Ale i jeho obvykle vážný výraz podlehl úsměvu, když se k němu přihrnuli ostrované, aby ho přivítali. Christina se vesele smála, odpovídala davu máváním a tleskala. Oči se jí třpytily vzrušením.
Bylo to všechno chaotické, místy snad dokonce bouřlivé. Ale najednou jsem stál tváří v tvář svému otci. Jeho tvrdá tvář se roztáhla do úsměvu. „Vychutnej si ten okamžik, synu,“ řekl mi a položil mi ruce na ramena. „Dostává se ti přivítání pro hrdinu – a ty si je v každém směru zasloužíš.“
Najednou nešlo souvisle mluvit. Na to bylo příliš mnoho objímání, potřásání rukama a polibků. Můj starý kolega a kamarád, pilot Mitch Mitchel, dokázal dostat ruku přes mačkající se lidi a ukázat tak v plné kráse celou svou paži, pro kterou si vysloužil přezdívku ,Opičák‘. Energicky mi prohrábl vlasy a zvolal: „U Bílé labutě, zítra večer v osm. Pivo jde na mě!“