Prstenec kolem slunce

Dlouhou dobu po tom, co pan Flanders odešel, seděl Vickers na verandě, kouřil cigarety a zíral na čtverec nebe, který viděl mezi vrškem živého plotu a střechou verandy… na nebe a křišťálový nános hvězd, přemýšlel o tom, že nikdo si neumí představit vzdálenost a čas, který leží mezi hvězdami.
Flanders byl starý muž s obnošeným kabátem, vyleš¬těnou hůlkou a podivným, toporným způsobem vyjadřo¬vání; když jste ho poslouchali, napadlo vás, že je z jiné doby a z jiné kultury. Co mohl vědět, co možná mohl vědět o znalostech ukrytých ve hvězdách?
Něco takového si mohl vymyslet každý. O čem to mlu¬vil? Vickers o tom přemýšlel, marně. A tak se rozhodl, že je to určitě tak – neškodný starý výstředník, který nemá v hlavě nic jiného než zbytečné myšlenky, které posouvají jeho vědomí do jiného života; na ten starý, vybledlý chce zapomenout.
A tady, pomyslel si Vickers, také spekuluji, protože neznám žádný způsob, jakým lze proniknout do života, který chce tento stařec vést.
Vstal a vrátil se do obývacího pokoje. Odtáhl židli od psacího stolu a sedl si na ni. Seděl a zíral na psací stroj, který ho obviňoval ze ztraceného času, z celého promrha¬ného dne, ukazoval vyčítavým prstem na hromadu ruko¬pisů, která by, kdyby zůstal doma, byla o něco tenčí.
Zvedl několik stránek rukopisu a pokusil se číst, ale br¬zy toho nechal. Svíraly jej děsivé myšlenky, ze kterých mu byla zima. Jiskra života, která ho nutila den po dni sázet na papír slova, která musí napsat – která doslovně musí být napsána, jako by jejich psaní znamenalo očištění od zmatku číhajícího v jeho mysli – byla pryč. Jako by psaní bylo úkolem nebo trestem, jehož vykonání je podmínkou jeho života.
Řekl ne, neměl zájem o psaní Crawfordovy knihy, a řekl to proto, že ho to nezajímalo, protože se chtěl vrátit sem a dát smysl hromadě rukopisů, která mu ležela na pracovním stole.
Avšak to nebyla jediná příčina – bylo v tom ještě něco jiného. Tušení, řekl Ann a ona se mu posmívala. Ale po¬dezření měl – a pocit nebezpečí – a strach, který mu stál bok po boku jako jeho druhé já, to všechno ho varovalo.