kniha-Prstenec kolem slunce

Neměl žádné děvčátko. Měl regál knih; a teď tam ležel rukopis a čekal na něj, slibuje slávu. A teď zjiš¬ťuje, jak chabé sliby to jsou. Knihy a rukopis, přemýšlel. Nemá toho moc, na čem lze vybudovat život.
V tom je problém. Není to jen jeho problém, ale pro¬blém všech – zdá se, že nikdo nemá moc věcí, na kte¬rých by založil svůj život. Svět žil tolik let ve válce nebo v hrozbě války. Nejdříve to byl šílený pocit, nutnost úni¬ku, potom morální a duševní necitelnost, které si nikdo ani nevšiml, stav, který byl nakonec akceptován jako nor¬mální způsob života.
Není se co divit, že existují Předstírači, řekl si sám pro sebe. Se svými knihami a svým rukopisem byl také jedním z nich.



Na verandě se podíval pod truhlík s květinami a hledal klíč, ale ten tam nebyl. Potom si vzpomněl, že nechal dveře odemčené, aby Joe mohl dovnitř a zlikvidovat myši.
Stiskl kliku, vešel, přešel pokoj a rozsvítil stolní lampu. Pod lampou ležel bílý list papíru a na něm načmáráno tužkou:

Jayi, udělal jsem, co bylo třeba a pak jsem ti otevřel okna, abych vyvětral zápach. Dám ti sto babek za každou myš, kterou najdeš. Joe

Jeho pozornost připoutal nějaký hluk. Všiml si, že ně¬kdo je na verandě, sedí v jeho oblíbeném křesle a houpe se a kouří cigaretu, jejíž kouř vytváří útlou čáru, která se vlní a tancuje v temnotě.
„To jsem já,“ promluvil Horton Flanders. „Jedl jste něco?“
„Měl jsem něco v městě.“
„To je škoda. Přinesl jsem tác sendvičů a nějaké pivo. Myslel jsem, že budete mít hlad a vím, jak nenávidíte vaření…“
„Díky. Teď nemám hlad. Můžeme si je vzít později.“
Odhodil klobouk na židli a vyšel na verandu.
„Sedím ve vaší židli.“
„Tak tam zůstaňte. Tahle je stejně pohodlná.“
„Nevíte, jaké byly dnešní zprávy? Mám někdy polito¬váníhodný zvyk nepodívat se do novin.“
„Vše při starém. Další mírové zprávy, kterým nikdo moc nevěří.“
„Studená válka pořád pokračuje,“ pronesl zamyšleně pan Flanders. „Už trvá nejméně čtyřicet let. Občas se vztahy přiostří, ale nikdy nedojde až k výbuchu. Napadlo vás někdy, pane Vickersi, že přinejmenším tucetkrát moh¬la vypuknout opravdová válka, ale prostě k tomu nějak nikdy nedošlo?“
„Nepřemýšlel jsem o tom.“
„Ale je to pravda. Nejprve byly problémy s leteckou dopravou v Berlíně a válka v Řecku. Jakýkoliv z těchto incidentů mohl přerůst ve válečný konflikt, ale vždy se to urovnalo. Potom přišla Korea, a zase se to vyřešilo. Potom hrozil Írán, že vyhodí svět do povětří, ale bezpečně jsme se přes to dostali. Potom se odehrály nepokoje v Manile a bouře na Aljašce a Indická krize a půl tuctu dalších. Ale všechny se urovnaly, ať už jakýmkoli způsobem.“
„Nikdo doopravdy nechce bojovat,“ řekl Vickers.
„Možná ne,“ souhlasil pan Flanders, „ale je v tom víc než jen snaha o udržení míru a vyvarování se války. Nej¬mocnější národy se opakovaně vyšplhaly po větvi až na místo, kde musely bojovat nebo vycouvat. Vždy vycouva¬ly. To není v lidské povaze, pane Vickersi, nebo to v ní ješ¬tě před čtyřiceti lety nebylo. Nepřipadá vám, že se mohlo něco stát, že je ve hře nějaký neznámý faktor, nová ne¬známá v rovnici, kterou je nutno brát v úvahu?“
„Není mi úplně jasné, jak by mohl vstoupit do hry no¬vý činitel. Lidská rasa je stále lidskou rasou. Lidé předtím vždy bojovali. Teprve před čtyřiceti lety ukončili dosud největší válečný konflikt v dějinách.“
„Od té doby následovala provokace za provokací a vy¬pukly četné regionální války, ale celý svět do války ne¬vstoupil. Můžete mi říci proč?“
„Ne, to nemohu.“
„Přemýšlel jsem o tom,“ řekl pan Flanders, „samo¬zřejmě marně. A zdálo se mi, že zde musí být nějaká nová okolnost.“
„Snad strach,“ navrhl Vickers. „Strach z našich no¬vých strašných zbraní.“