Tuesday, March 08, 2011

Prstenec kolem slunce

Samozřejmě, nebylo to logické, protože neměl důvod mít strach. Neexistoval jediný důvod, proč ten kšeft ne¬vzít. Co s penězi by věděl. Ann by uměla využít jeho hono¬rář. V tom odmítnutí nebyla žádná logika, nemělo žádný smysl. A přece bez okamžiku zaváhání nabídku odmítl.
Položil stránky rukopisu na vršek hromady, vstal ze židle a zasunul ji pod stůl.
Jako by klouzání židle po koberci bylo znamením, ozval se z jednoho z temnějších rohů zvuk ťapkání, přesu¬nul se do dalšího a potom bylo ticho, tak ticho, že Vickers mohl slyšet šelestění popínavých rostlin, pomalu se kýva¬jících ve větru a narážejících do zástěny verandy za ote¬vřenými dveřmi. Potom dokonce i šelestění ustalo a ná¬sledovalo ticho, nepřirozené, mrtvolné ticho, jako by celý dům s napětím čekal, co se stane.
Vickers pomalu otočil hlavu čelem do místnosti, opatrně posunul nohu a s přehnanou, skoro posvátnou snahou, aby nezpůsobil hluk a nikdo nevěděl, co dělá, se otáčel tak, aby stál tváří k rohu, z něhož zvuk vyšel.
Žádné myši tady nebyly. Zatímco byl ve městě, přišel Joe a zabil je. Nebyly tu myši a nemělo se ozývat cupitání z jednoho rohu do druhého. Joe mu napsal zprávu – do¬konce pořád ležela na psacím stole pod lampou – ve které prohlašoval, že zaplatí sto dolarů za každou myš, kterou mu Vickers předloží.
Ve vzduchu bylo cítit ticho, nebyl to klid, spíš jako by všechno čekalo a ani nedýchalo.
Pohyboval pouze očními bulvami, protože se mu zdá¬lo, že když pohne celou hlavou, zavrže mu krk a zradí ho všemu nebezpečí, které zde mohlo číhat. Vickers pro¬zkoumal pokoj se zvláštním důrazem na setmělé oblasti v rozích, pod nábytkem a ve stínu, které byly nejdále od světla. Opatrně položil ruce za sebe, aby se chytl něčeho spolehlivého a nestál tu tak sám a zkameněle v prostoru, a sevřel okraj stolu.
Prsty pravé ruky se dotkly něčeho kovového a on si uvědomil, že je to kovové těžítko, které, když zasedl ke stolu, zvedl z hromady rukopisů. Prsty po něm sáhly, se¬vřely je a přitáhly do prohlubně v dlani, obepjaly je. Měl zbraň.
V rohu u žluté židle něco bylo a přestože to vypadalo, že nemá oči, věděl, že ho to pozoruje. Nevědělo to, že ho spatřil nebo aspoň vypadalo, že to neví, ačkoli v příštím okamžiku bude více než pravděpodobně vědět víc.
„Teď!“ pronesl Vickers a slovo explodovalo jako vý¬buch děla. Švihl pravou rukou nahoru a pak dopředu a těžítko na papíry, rotujíc ve vzduchu, narazilo do rohu.
Ozvalo se křupnutí a kovové součástky se s hlukem rozkutálely po podlaze.

Labels: