Dítě nouze

Stačilo deset minut pátrání a měli jsme materiál pohromadě. I když jsme v dílně byli namačkaní (a Sam dával u dveří pozor na další nečekaná překvapení), pustil jsem se do díla. Přilbu jsem vytvaroval z galvanizovaného pletiva. Osobně bych spíš uvítal svařené spoje, ale musel jsem se spokojit se silným motouzem. Ten, propletený pletivem sem a tam, držel jednotlivé části pohromadě, aby tvořily jakousi bednu, dole otevřenou. Malá úprava pomocí nůžek na drát zajistila, aby těsně padla kolem ramen. Podařilo se také najít staré letecké rukavice. Byly sice ztvrdlé stářím, ale dalo se čekat, že svému účelu poslouží. Abych si chránil oči, našel jsem si jakési letecké brýle. Zbytek těla mi zakrývala kožená letecká bunda, přes kterou jsem si vzal ještě pončo vystřižené z velice pevné plachtoviny. Vzhled podivného křížence doplnily kusy plátna ovázané kolem nohou jako jezdecké nohavice. Nijak okouzlující to nebylo. Ale mělo to fungovat.
Požádal jsem o dlouhý lovecký nůž a od jednoho z pilotů, kteří přežili, jsem ho dostal. Zastrčil jsem si ho do boty. Jako další zbraň jsem zvolil sekyrku.
Takto vyzbrojen jsem došel ke dveřím dílny. Venku to vypadalo, že všude je klid. Ale zatímco jsme pracovali, s tělem podsaditého muže, který se protlačil kolem mne, se něco stalo.
Před očima jsem měl prázdná prkna. Tělo tam před deseti minutami leželo. Teď bylo pryč. Ale na dlouhé přemýšlení nebyl čas. Potřebovali jsme tuhle skupinu mužů a žen dostat do letadla a v pořádku je odvézt zpátky do tábora. Opatrně jsem se protáhl dveřmi a došel jsem k lávce. Doufal jsem, že můj provizorní protitrifidí oděv je dostatečný, ale až příliš dobře jsem si uvědomoval, že není vyzkoušený. Držel jsem rty stisknuté. Kdyby žahadlo zasáhlo přilbu, pořád hrozilo nebezpečí, že mi kapičky jedu stříknou do obličeje. Alespoň oči jsem měl dobře chráněné leteckými brýlemi.
S očima a ušima ve střehu, sešel jsem po lávce na širokou palubu voru. Maličko se mi pod nohama rozhoupal a pod prkny se znovu ozval ten srkavý zvuk.
Jeden pohled na pilota mi stačil, abych poznal, že je mrtvý. Na šíji, kam ho zasáhlo žahadlo, ještě hořela ohnivě rudá skvrna. Měl jsem v plánu přitáhnout hydroplán za uvazovací lana k voru, vlézt do něho a nastartovat motory, aby byly dostatečně zahřáté pro vzlet. Kdybych navíc přirazil bok stroje až k okraji voru, nezbyla by žádná mezera, kterou by vodní trifid mohl z vody zaútočit, a lidé by pak mohli bezpečně nastoupit.
Začal jsem všemi silami tahat za provaz a pomalu, pomaloučku přitahovat mohutný hydroplán k sobě, když jsem ucítil první ránu. Žahadlo mě švihlo do prsou. Modlil jsem se, aby plachtovina byla dost silná. Další žahadlo zasáhlo přilbu. Škubl jsem sebou, když mi jemná tříšť jedu dopadla na holou kůži. Jed mě začal okamžitě svědit a pálit, ale rty jsem nechal pevně sevřené. Jelikož jed nebyl smrtelný, pokud se nedostal pomocí jehlovitých chloupků na žahadle přes kůži do krevního oběhu, opláchnutí vodou to spraví – ovšem až po dokončení rozdělaného úkolu.
Zpod jezerní hladiny se vymrštila další žahadla. Viděl jsem, jak čeří vodu. Sled úderů, které byly jako šlehnutí bičem, zasáhl moje rukavice, paže a přilbu.
Začínáte špatně mířit, pomyslel jsem si. Podepisuje se na vás zklamání.
Tak jsem si to namlouval. Ale pak jsem si všiml, že žahadla, která mě jasně minula, padla těsně za mě. Najednou jsem zjistil, že se mi do nich začínají zaplétat nohy.
Usoudil jsem, že se tihle vodní trifidi prostě zamotávají jeden do druhého. Ale zanedlouho mě žahadla začala táhnout za nohy. O chvilku později byla napjatá jako struny na kytaře a vibrovala tak, že z nich odletovaly kapky vody.
Přestal jsem tahat za uvazovací lano, protože jsem si uvědomil, že tah, který vyvíjejí trifidi, začíná být velice silný. Když jsem se podíval dolů na nohy, uviděl jsem, že kolem každé je ovinuto snad deset žahadel. Tohle nebyla náhoda. Ta žahadla byla chápavá. Měla obrovskou sílu a já jsem si v tu chvíli uvědomil, že se snaží odtáhnout mne do vody.
Tak tím se vysvětlovalo zmizení podsaditého muže i posádky. Byli zabiti a následně odtaženi do vody, kde se stali potravou trifidů.
Rychle jsem pustil uvazovací lano a pokusil jsem se žahadla přetrhnout. Nešlo to, byla příliš tuhá. Živě jsem si představil sám sebe, jak jsem tažen do jezera, přestože se vzpírám. Téměř jsem cítil, jak se mi voda zavírá nad hlavou. Stáhnou mě dolů. Utopí mě. Potom se začnou krmit.
Šeptem jsem zaklel a vytáhl jsem nůž. Dlouhá čepel se zaleskla. Naštěstí přeřízl jedno žahadlo po druhém. Jakmile jsem byl volný, zdvojnásobil jsem své úsilí.
„Myslím, že pomoc neodmítneš.“
Pohlédl jsem stranou. „Gabriel?“
Zazubil se na mě přes přilbu z pletiva. Oči měl schované pod brýlemi. „No tak,“ řekl. „Nenechávej si všechno to lano pro sebe.“
Teď to šlo o něco líp. Přitáhli jsme hydroplán k voru. Nakonec jsem zjistil, že v situaci, kdy mezi vrtulemi a deskami zbývá mezera jen půl metru, nemohu riskovat nastartování motorů. Hydroplán ale alespoň poslouží jako překážka pro trifidí žahadla. Během několika minut jsme dostali lidi z dílny na palubu.
Hydroplán spolu se sesterským strojem zanedlouho vzlétl a ponechal plavidla dole péči vodních trifidů.
Zbytek dne zabralo rutinní létání sem a tam mezi táborem a plovoucí základnou. Jeden z pilotů si vzal malý létající člun a vydal se na čtyřhodinovou cestu na jih do hlavního velitelství. Vedle něho ležela na sedadle obálka se Samovým hlášením, varováním před vodními trifidy a žádostí o nové rozkazy.
Ostatní piloti a já jsme převáželi stany, potraviny, munici a letecké palivo z jezerní základny zpět do tábora.
Navzdory duševním otřesům, které ten den přinesl, bylo příjemné znovu letět. Vychutnával jsem si ten pocit, že mám v rukou znovu knipl, uklidňující povědomost rutinní kontroly gyrokompasu a výškoměru, ovládání poměru mísení. A kochal jsem se zvukem čtyř motorů, jejichž hladký chod zněl mým uším jako hudba.
Když jsem se vracel s letadlem nacpaným skoro až k prasknutí velice potřebnými zásobami, podíval jsem se z okna na zapadající slunce, které vrhalo na zemi tisíc metrů pode mnou dlouhé stíny, a začal jsem si tiše zpívat.
V té chvíli, kdy jsem letěl sám, mě napadlo, že bych mohl ty zásoby vyhodit a natočit nos letadla východním směrem. Palivové nádrže byly plné a další den kolem třetí hodiny místního času bych mohl s letadlem klouzavě přistát v zátoce na ostrově Wight. Ale věděl jsem, že to neudělám. A nebyla to jen otázka loajality vůči Samu Dymesovi a jeho lidem. Ne. Měl jsem jiné plány. Ale prozatím si je budu muset nechat pro sebe.