Gabriel

postoupil dopředu. Jeho značná výška mu umožňovala nahlédnout do vody z pozice, která byla pro ostatní nedosažitelná. Hlubokým hlasem řekl: „Já vím, kde jsou.“
„Kde?“
„Ve vodě.“
Sam se postavil na převrácený kbelík, aby nahlédl do jezera. Bylo na něm vidět, že se obává dalšího útoku. „Ne, Gabe,“ řekl nakonec. „Já je nevidím. Kde jsou?“
„Pod vodou… je to jen otázka mutace, chápeš?“
„Čeho?“
„Mutace. Ty obludy se mění ďábelským tempem. Chodí, zabíjejí, komunikují spolu. ,Vidí‘ pomocí jakéhosi sonaru.“
Sam se zakoktal. „To – to mi chceš říct, že ty prašivé kytky fakticky umí plavat?“
„Ne, plavat ne,“ zamumlal Gabriel, skoro jako by se bál, že ho trifidi uslyší. „Může to být úplně nový druh… vodní druh. To, co jsem viděl v jezeře a považoval za obyčejné vodní řasy, určitě budou horní vějířovité listy trifidů.“
„Oni je nedostali jednoho po druhém,“ řekl jsem mu. „Byl to připravený útok. Zabili celou posádku během několika vteřin.“
„Přepadení?“
Gabriel přikývl. „Já myslím, že David má pravdu. Ti trifidi je nějakou dobu sledovali a potom si zvolili pro útok dobu, kdy byla celá posádka zranitelná.“
„Do prdele.“ Sam zavrtěl hlavou. „Musíme o tom rychle informovat hlavní velitelství. Vždyť… ty zkurvené rostliny by už mohly pochodovat řekami a potoky doprostřed našich měst.“
Gabriel zvedl hlavu. „Jedno po druhém. Jestli tam teď někdo půjde, zabijou ho dřív, než se stihne přiblížit k hydroplánům.“
„Dobrá připomínka.“ Sam si přejel rukou po bradě. „Výborná připomínka. Ale jak se dostaneme k letadlům?“