Kolem mne zašuměly hlasy. Zmatek. Hněv. Obavy.
Lidé se začali tlačit dopředu, aby nehybnému kamarádovi pomohli. Ale ve mně se ozval starý trénink z minulých let.
Když najdete někoho, jak leží na zemi, nechoďte k němu. Dobře se rozhlédněte. Potom pozorně prohlédněte tvář a šíji pacienta, jestli neuvidíte průkazné známky…
Udělal jsem to. A uviděl jsem je.
„Počkejte,“ zařval jsem na muže, kteří se mačkali kolem mě a chystali se seběhnout po lávce na palubu voru. „Řekl jsem počkejte!“ Protlačil jsem se dopředu a zablokoval jsem jim cestu.
„Uhni, kámo,“ řekl jeden podsaditý muž. „Nevidíš, že na něho přišla slabost?“
„Ne!“ S vypětím sil jsem ho zatlačil zpátky. „Zůstaň tam. Ty nevidíš, co má z boku na šíji?“ Sáhl jsem si na vlastní krk kousek pod uchem. „Má tam červenou skvrnu.“
„No a?“
„Ty to nepoznáváš?“ vykřikl jsem zoufale. Nehodlal jsem dopustit další ztrátu na životech. „Je to trifidí žahnutí.“
„Trifidí žahnutí? Kámo, tobě muselo rupnout v bedně. Vidíš tady někde nějaký trifidy?“
Rozhlédl jsem se. Viděl jsem stejný obraz, jako když jsme sem přijeli. Různorodou směsici plavidel, několik hydroplánů a zatopený kostel. Jinak nic, jen obrovské třpytící se jezero, jehož barva byla v tom tlumeném světle někde mezi šedou a stříbrnou.
„No a?“ Muž měl obličej brunátný hněvem. „Vidíš tady nějaký trifidy, sakra?“
„Věř mi, je to trifidí žahnutí.“
Sam se na mě nechápavě podíval. „Davide, promiň, ale určitě se mýlíš. Musíme mu pomoct.“
„Je mrtvý; vidíte přece –“
„Uhni, chlape.“ Bylo to pochopitelné. Ten podsaditý muž chtěl pomoci kamarádovi. Bylo to také smrtelné.
Muž něco zabručel a přitlačil mě na zábradlí. Vzápětí přeběhl po palubě k padlému pilotovi. Ještě než se k němu dostal, jezero vedle něho začalo vřít, jako by se těsně pod hladinou krmily hladové ryby. Zároveň jsem zaslechl svist.
Myslím, že ve skutečnosti jsem je neviděl. Později jsem si namluvil, že jsem rozmazaně zahlédl něco dlouhého a velice tenkého.
Podsaditý muž zasténal. Prudce zvedl ruku k čelu. A pak bylo po všem. Otočil se a poklesl v kolenou. V dalším okamžiku se zhroutil na kraj voru. Jedna ruka se vytočila tak, že se konečky prstů dotkla vody.
„Nechoďte tam!“ zahřímal jsem na překvapené muže. „Vraťte se do dílny.“ Nedal jsem jim pokoj, dokud nebyli za dveřmi. Tam, za dřevěnými stěnami, byli v bezpečí.
Sam ohromeně zavrtěl hlavou. Nakonec se nadechl, aby se uklidnil. „Co to bylo?“
„Zabilo ho trifidí žahnutí,“ řekl jsem mu.
„Tady? Uprostřed vší té vody? Chci říct – ty tady vidíš nějaké trifidy?“
Vzpomněl jsem si na trifidí vor z klád a naplaveného dřeva, na němž jsem nouzově přistál, pohromadě držený trávou. Rozhlédl jsem se po jezeře, ale neviděl jsem nic, co by se mu třeba jen vzdáleně podobalo.
Pokrčil jsem rameny, úplně zmatený. „Věř mi, Same. Je tady trifid. Někde. Jenom ho z nějakého důvodu zatím nemůžu najít.“