Trocha plánování

Práce. A zase další dřina. To bylo náplní dalšího dne po cestě do plovoucího skladiště na jezeře, tajemného jako nějaká loď duchů. Pomáhal jsem uklidit pozůstatky ubikací spálené na popel a brzy jsem zjistil, že dýchám prach a jím saze. Co dělalo tento nepořádek ještě děsivější, byly lidské ostatky, které se povalovaly v sutinách jako zčernalé klacky. Nechal jsem si uvázat přes dolní polovinu obličeje kapesník, abych to nejhorší ze sutin nevdechoval.
Alespoň jsme teď viděli nějaký pokrok. Protitrifidí čety udělaly krátký proces s rostlinami, které se protrženými ploty vevalily dovnitř. Ploty jako takové byly opraveny. Stalo se také několik malých zázraků, za které byli všichni upřímně vděční. Učeň od mechaniků byl živý vytažen ze studny, do níž skočil, když se začalo střílet. Před polednem se trifidími houštinami dobelhaly dvě ženy v ochranných oděvech. Přežily z jednoho předsunutého pozorovacího stanoviště, které nepřítel překvapil před útokem.
Teď, když se do tábora vrátil pořádek – stany stály, kuchyně pod širým nebem vyvařovaly – naše vyhlídky hned vypadaly podstatně lépe. A všechno vypadalo ještě zářivěji, když se vrátily dva velké čtyřmotorové hydroplány, které odletěly s prvním světlem.
Na to, co zbylo z mola, vystoupil oddíl těžce ozbrojených mužů a žen. Napočítal jsem jich padesát. Vyložili z letadla pytle s výstrojí a bedny munice. Po zbytek dne hydroplány pendlovaly sem a tam mezi táborem a hlavním velitelstvím.
Při zasloužené pauze na oběd jsem se důkladně umyl. Divil jsem se, jak popel dodal vodě, která ze mne stékala, inkoustově černou barvu. Potom jsem si sedl k husté polévce z ryb a trifidů, která teď byla obvyklá.
Gabriel si ke mně přisedl. „Dorazily posily,“ oznámil a začal si do misky lámat chléb. „Speciální jednotky. To by mohlo nasvědčovat, že velitelství má něco za lubem.“
„Například?“
„Sam dostal asi před dvaceti minutami od velícího důstojníka mariňáků zapečetěné rozkazy. Odpoledne svolá poradu.“ Podíval se na mne. „Mimochodem, jsi taky pozvaný.“
Lžící jsem dopravil do úst trochu kořeněného jídla. „Přijedou ještě další posily? Padesát je slušný začátek, ale ztratili jsme přece víc lidí.“
„Lidských zdrojů je i tak nedostatek. Ostatní mariňáci mají plné ruce práce s protipovstaleckými operacemi v Everglades na Floridě. A letectvo a dělové čluny musí nepřetržitě vyhánět z našich vod v Mexickém zálivu bandy pirátů. A to ještě na velitelství ani nezačali přemýšlet o Torrencovi.“
Znovu jsem se v duchu vrátil na svůj domovský ostrov. Víc než kdy jindy mi připadal jako poklidné, zastrčené místečko, léta neobtěžované nepřáteli v podobě trifidů ani lidí. Připadalo mi, že Lesáci jsou zády u zdi. Zdálo se, že bandité, piráti, dokonce i obyčejní pytláci ohrožují každou hranici.
„A smutné je, že nemluvíme o zdejších drzých lupičích,“ řekl Gabriel. „Všimli jsme si, že pokaždé, když je špatná úroda nebo krutá zima, počet přepadení našich komunit se ztrojnásobí – ať už chtějí ukrást dobytek nebo si odnést několik pytlů brambor. Pravda je, že tihle lidé, kteří nás přepadají, jsou obyčejní lidé jako my, které pohání hrozba – a realita – hladu. Koneckonců, když ti dítě umírá hladem a ty víš, že sousedé mají plnou spíž, budeš jen tak sedět se založenýma rukama? Něco s tím uděláš, ne?“
„Kdo jsou tito lidé?“
„Často ani nevíme. Jediné, čím jsme si jistí, je to, že nemají nic společného s Torrencem. Vypadá to, že jsou to malé nezávislé osady, které si obstarávají živobytí – nebo spíš živoří – vysoko v kopcích.“ Pokrčil rameny. „Když jim nastanou krušné časy, sejdou dolů a udělají krušné časy nám.“
„To se s nimi nedá nic dělat?“
„Obětovali jsme hodně paliva a času pilotů na to, abychom se je pokusili najít ze vzduchu. Ale i když se nám podaří objevit jejich osady, představa bombardování hladových rodin je mi proti srsti.“
„Ne, já myslím začít s nimi mluvit. Když je těžká doba, dát jim jídlo.“
„Dát jim jídlo? To by byl nějaký humanitární program? Nebo by to spíš bylo jako zaplatit peníze za ochranu mafii?“
„Když jim dáte dost, aby nehladověli, vezmete jim důvod pro přepadání lesáckých osad.“
„To je dobrý nápad, Davide. Ale už jsme to zkoušeli. Když dojde na věc, každý se na každého dívá se vzájemným podezřením. Je to jako Ryder Chee a jeho rodina. Posledních dvacet let s nimi žijeme prakticky v těsném sousedství. Ale když nás před dvěma dny přišli navštívit, bylo to poprvé, co jsme s nimi prohodili slovo.“
„Oni udělali první krok. Přinesli zdravotnický materiál.“
„A já jim z hloubi srdce děkuji za pomoc.“
„Gabrieli, jsem přesvědčen –“
„A já jsem přesvědčen, že jeden z důvodů proč sem přišli a procházeli se trifidy, jako by nebyli jedovatější než třešně, byl ten, aby si dopřáli škodolibé uspokojení.“ V očích měl tvrdý lesk. „Ale řekl bych, že až se nám tady podaří dát situaci do normálu, Ryder Chee ani jeho klan už sem ani nepáchnou.“
Spolkl jsem poslední lžíci polévky. „Chápu, jak to myslíš s tím vzájemným podezíráním,“ řekl jsem Gabrielovi a vrátil jsem se k práci.