Krátce nato promluvila druhá kopie Kerris. „Čím vás tak znervózňujeme?“ Hlas měla podobný jako Kerris, zněl však velice slabě. Však také vypadala nemocně. Její tělo působilo tak křehkým dojmem, jako by se mohlo prudkým pohybem rozbít na kousíčky.
„Já – ehm – já… totiž… někoho mi připomínáte, to je všechno.“ Moje pokusy o konverzaci hraničily s nesrozumitelností. Ale pravda byla taková, že pohled na prakticky dvě Kerris Baedekkerové (byť určitým způsobem jiné) mě vyvedl z míry.
„Je to tím, že jsme děti generála Fieldinga?“
„Generála Fieldinga?“ Znovu jsem se zakoktal. Na okamžik jsem zapomněl, že když teď mluvím o Fieldingovi, používám jeho původní jméno: Torrence.
Zatímco Marni se na mě mlčky dívala, dívka s oholenou hlavou pokračovala: „Je tady hodně jeho dětí.“
„Všechny vypadají jako… ehm, chci říct, všechny jste si podobné?“
„Některé.“
„Slyšela jste někdy o Kerris Baedekkerové?“
„Ne. Měla jsem?“
„Vypadá jako vy,“ řekl jsem i když jsem věděl, že to zní trochu hloupě. „Mohla by být vaše dvojče.“
„Nebo trojče. Nebo čtyřče.“ Zdálo se, že dívku to vůbec nepřekvapilo. „Najdete hodně lidí, kteří nosí tuhle tvář.“ Ukázala na svůj obličej. „Obzvlášť v těchto končinách.“
„Vždycky jste žila tady?“
„Ne. Přestěhovali mě za Paralelu, když mi bylo dvanáct. Chodila jsem do dobré školy a byla jsem vybrána pro kariéru ve správě, ale onemocněla jsem těžkou chřipkou a z nějakého důvodu už jsem se z toho nikdy nevzpamatovala.“ Nepatrně pokrčila rameny. „Zabírala jsem drahocenné místo ve třídě a spotřebovávala příliš mnoho dobrého jídla. Mrzáci jsou luxus, který si nemůžeme dovolit, proto jsem se ocitla tady.“
V chabém světle jsem si prohlédl její tvář. Jemnost kostí. Průsvitnou kůži. Světlo v jejích očích. Nevěděl jsem, čím to je… ale měla v sobě něco éterického.
Její sestra, která seděla vedle, byla ve srovnání s ní strašně robustní.
„Omlouvám se,“ řekl jsem. „Nepředstavil jsem se. Jsem David Masen. Asi víte, proč jsem tady.“
„Že jste se nepředstavil?“ zopakovala s unaveným úsměvem. „Páni… něco tak zdvořilého jsem už dlouho neslyšela. Dobrý večer, pane Masene. Já jsem Rowena. A toto je Marni. Ale tu už znáte.“
„Ano, znám.“