Sunday, May 13, 2007

Pak došla řada na mě.

„Tady,“ řekl mi průvodce. „Najíst dostanete později.“
Sam mě poplácal po rameni. „Brzy se zastavím, abych se podíval, jak ses zabydlel.“
Nečekal jsem žádný luxus. Takže jsem alespoň nebyl zklamaný. Zjistil jsem, že v mém pokoji je se mnou pestrá změť měděných trubek a nádob, které bublaly a syčely. Jestli mne čichové buňky neklamaly, z pachu sladu vařícího se v jakémsi ocelovém samovaru se dalo usuzovat, že můj spolubydlící je destilační přístroj. Ten pach i horko byly děsivé.
Otočil jsem se, ale dveře se za mnou už zavřely. Dupání nohou mi však napovědělo, že další moji druzi jsou rozdělováni do pokojů. Na jednom konci místnosti byl závěs, který se táhl od stěny ke stěně. Před třiceti lety to byla přepychová sametová drapérie nějakého zámožného majitele domu. Teď… stačí říct, že pamatoval lepší časy.
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl nahlédnout za závěs, se dveře za mnou otevřely. Otočil jsem se a uviděl jsem, že vešla Marni. Jizva na tváři jí dodávala trvale divoký výraz. Ale i její oči byly divoké. Takže možná mne opravdu neměla ráda. Možná si můj předchozí pokus obejmout ji špatně vyložila.