Jak s oblibou říkala moje matka, když mi nabírala na talíř zeleninu: „Máš dvě možnosti, Davide Masene. Buď ti to bude chutnat, nebo si na to budeš muset zvyknout.“ Ať se mi to líbilo nebo ne, na noc to byl můj domov. U stěny stály tři palandy nad sebou. Marni rázně ukázala na tu nejvyšší. Tím bylo řečeno vše: tato palanda byla na noc má.
Ne že by nebyla ochotná. Svým typickým způsobem, který kolísal mezi rázností a hrubostí, mi prakticky strhla batoh ze zad.
„Ne… počkejte!“ Zarazil jsem ji těsně předtím, než pustila batoh na podlahu. „Pomalu a s klidem.“ Nervózně jsem se na ni usmál a potom jsem kývl směrem k batohu. „Bum bum.“ Okamžitě jsem začal litovat, že jsem na ni promluvil jako na malé dítě. Oheň v jejích očích mi napověděl, že Marni rozhodně není prosťáček. Napadlo mě, co asi říkala, že tím vyprovokovala policii, aby jí vyřízla jazyk.