Ulice vypadala stejně jako všechny ostatní ulice tohoto obrovského vězeňského tábora. Lidé s ranci na zádech. Povrch kluzký blátem. Řada dílen, v nichž dělníci bez ustání dřeli naplno – řezali, tavili, osekávali dřevo, tkali hadry, vařili živočišný tuk na svíčky.
Neměl jsem ponětí, kde jsme, ale Marni, která byla znalá místních poměrů, to věděla. Rychle jsme prošli ulicí a zabočili jsme do další spleti uliček. Soumrak už začal přecházet v noc. Pouliční světla mihotavě naskočila právě ve chvíli, kdy mne Marni začala táhnout k velké, goticky vypadající vznosné budově zasazené do jedné linie s třípatrovými domy. Když jsem vešel, okamžitě jsem poznal, že je to kostel, který před mnoha lety vyhořel, takže střecha zůstávala otevřená noční obloze. V rozbitých oknech s vitrážemi dosud byly smutné zlomky andělů a svatých.