Následoval jsem Marni sutinami a vyšel jsem dveřmi v zadní části kostela. Ocitl jsem se na hřbitově, který byl přenechán prasatům, jež chrochtala a ryla v bahně. Na kraji hřbitova mě Marni zastavila a pak ukázala za zeď.
Opatrně jsem se podíval na druhou stranu. Jas reflektorů mne na okamžik oslnil. Pak jsem to uviděl. Šest metrů vysoká bariéra z betonu, zalitá jasným světlem, se táhla napravo a nalevo ode mne, kam až oko dohlédlo. Na téhle straně (na vězeňské straně) byly budovy, které jí stály nejblíž, srovnány se zemí, aby podél ní vznikl volný pruh. Ten byl ještě obehnaný ostnatým drátem. Přejel jsem pohledem po vršku zdi. Po každých sto metrech jsem viděl strážní věže. Kdybych chtěl doufat, že na nejbližších dvou věžích nikdo není, byl bych svým optimismem na úrovni blázna. Na podtržení té myšlenky jsem zahlédl policejní auto, které právě přijelo k jedné věži. Ze zadních dveří vystoupili dva muži a vylezli po schodech na věž. O chvíli později vyšli dva jiní muži ven – doba střídání stráží.
Díval jsem se na tu pevnostní zeď dlouho, alespoň mi to tak připadalo. Byla nějakých padesát metrů ode mne. Za ní se nacházela zářivá světla a hmotné zajištění New Yorku. Dokonce jsem slyšel hluk dopravy. V nose mne šimrala vůně linoucí se z nějaké vybrané restaurace hned za zdí. Někde, možná jen několik ulic odsud, byla Kerris Baedekkerová.
V tu chvíli jsem pochopil pravdu. To město se všemi svými světly, hlukem, ruchem, hemžením a tisíci aut byl humbuk, podvod spáchaný Torrencem. Ždímal drahocenné zdroje takovým tempem, že to město muselo v brzké době zničit. Jako bankrotář, jenž utrácí peníze, které nemá, aby udělal dojem na ostatní, si koupil loajalitu svých občanů věcmi na úrovni lesklých cetek – ať už to byla auta, barevné televizory, spousta rozhlasových stanic nebo večerní šaty podle poslední módy. Zvuky New Yorku ke mně doléhaly stále, ale ve skutečnosti jsem teď slyšel duté cinkání prázdné nádoby.