Warhammer 7 - zabíječ obrů

Otevřel ústa víc, až byly vidět zažloutlé zuby a dlouhý ro¬zeklaný hadí jazyk. Naklonil se kupředu, takže Felix cítil, jaké z něj vyzařuje horko. Ten tvor sálal jak výheň. Jazyk vystřelil vpřed a olízl mu obličej.
To není skutečné, pomyslel si Felix. Je to jen strašný sen. Ale věděl, že není. A démon to věděl také.
„Jsi můj," řekl. „U Tzeentche, neměl jsi sem chodit."
„Nebyl to můj nápad," opáčil Felix. Netvor ho udeřil ote¬vřenou dlaní. Viděl, že na ní má nehty dlouhé jako drápy.
„Tvůj lidský humor se mi nelíbí," řekl démon. „Líbí se mi tvá bolest i strach."
„Tak to tady šašci moc příležitostí nemají," poznamenal Felix, protože nedokázal vymyslet nic lepšího. Byl to mizerný vtip, ale démona rozčílil, což bylo vše, na co se v té chvíli zmohl. Démon ho znovu udeřil. Felix narazil hlavou do teplých kamenů. Před očima mu tančily hvězdičky. Bolest mu zamlžila vidění. Pokusil se svého mučitele kopnout, ale těžké řetězy ho zadržely a démon lehce odtančil stranou.
„Mám rád, když potrava bojuje," řekl hlasem, jakým by kočka mluvila s myší, kdyby uměla mluvit.
„Udělám, co budu moci, abych se zavděčil," pronesl Felix a znovu se vzepjal v řetězech s nadějí, že démona zachytí jedním z pout. Ten odtančil a vrátil se zpět s naježenými drápy.
Teclis před sebou uviděl zářící ovál i tvary, které se vzdouvaly kolem něj. Zjistil, že splnit slib nebude snadné. Toho člověka to vsálo do jedné z bublin reality vznášejících se na Stezkách. Možná ji svými myšlenkami a strachem sám vytvořil. Byl v ní chycen v pasti a všude kolem byli démoni. Někteří už vstoupili dovnitř, aby se nakrmili. Teclis neměl tušení, co je tam čeká, ale bylo mu jasné, že pokud chtějí toho člověka zachránit, musejí jít dál.
„Před námi jsou démoni," řekl trpaslíkovi.
„Sem s nimi," prohlásil Gotrek Gurnisson nevzrušeně. „Moje sekera má žízeň."

Warhammer 7- zabíječ obrů

 

sami Prastaří, ale už dávno mu podlehli a možná se jím i na¬kazili.
Opět byl fascinován jako vědec. Bylo tu tolik věcí k poznání a tak málo času, i v poměru k délce života elfího knížete. Na tomto místě byl obsažen materiál pro stovky studií, jen kdyby přežil a mohl je napsat. Snažil se udržet myšlenky u toho, co bylo třeba udělat teď. Nejdřív musí najít toho člověka, a pak se potřebuje co nejrychleji vrátit ke svému pátrání. Kdyby nebylo jeho tušení ohledně trpaslíka a jeho sekery tak silné, pochyboval, že by mu nabídl svou pomoc. Ale nějaký instinkt mu napovídal, že udělal správnou věc. S majitelem tak mocné zbraně se nesetkáte náhodou. Jejich osudy se v tomto bodě dotkly a překřížily, tím si byl jistý. Ale jedna věc se nezměnila — Pokřivenými stezkami se přeléval přílivový vír energie, který pohazoval bublinami reality sem a tam.
Opět sáhl k věšteckému kouzlu a ucítil mužův strach i bo¬lest. Pokud se k němu brzy nedostanou, bude zřejmě pozdě cokoli udělat. Popohnal kouli vpřed éterem s nadějí, že ji pou¬hou silou vůle donutí dostat se tam včas.
Felix sledoval, jak se přibližuje další démon. Vzepřel se v ře¬tězech, přestože věděl, že je to zbytečné. Byly tak pevné, že by odolaly i Gotrekově výjimečné síle. Meč mu ležel těsně mimo dosah. Položili jej tam proto, aby zvětšili jeho muka a beznaděj.
Démon se naklonil blíž. Viděl, že nemá oči jako člověk. Nejdřív vypadaly jako jámy plné čistého plamene, ale když jste se do nich dívali, viděli jste, že tam sídlí záludná inteli¬gence. Místo zřítelnic zaplňovaly oční důlky jámy se žhavým uhlím, kde tančily plameny - vnímavé plameny, plameny čis¬tého zla.
Démon se smál. Ten zvuk i v žáru mrazil. Byl to smích tvora, pro něhož je nevyslovitelná krutost nejpřirozenější věcí, který nachází potěšení v bolesti a strachu ostatních, na nichž hoduje jako labužník na nakládaných skřivánčích jazýčcích.

Prstenec kolem slunce

Samozřejmě, nebylo to logické, protože neměl důvod mít strach. Neexistoval jediný důvod, proč ten kšeft ne¬vzít. Co s penězi by věděl. Ann by uměla využít jeho hono¬rář. V tom odmítnutí nebyla žádná logika, nemělo žádný smysl. A přece bez okamžiku zaváhání nabídku odmítl.
Položil stránky rukopisu na vršek hromady, vstal ze židle a zasunul ji pod stůl.
Jako by klouzání židle po koberci bylo znamením, ozval se z jednoho z temnějších rohů zvuk ťapkání, přesu¬nul se do dalšího a potom bylo ticho, tak ticho, že Vickers mohl slyšet šelestění popínavých rostlin, pomalu se kýva¬jících ve větru a narážejících do zástěny verandy za ote¬vřenými dveřmi. Potom dokonce i šelestění ustalo a ná¬sledovalo ticho, nepřirozené, mrtvolné ticho, jako by celý dům s napětím čekal, co se stane.
Vickers pomalu otočil hlavu čelem do místnosti, opatrně posunul nohu a s přehnanou, skoro posvátnou snahou, aby nezpůsobil hluk a nikdo nevěděl, co dělá, se otáčel tak, aby stál tváří k rohu, z něhož zvuk vyšel.
Žádné myši tady nebyly. Zatímco byl ve městě, přišel Joe a zabil je. Nebyly tu myši a nemělo se ozývat cupitání z jednoho rohu do druhého. Joe mu napsal zprávu – do¬konce pořád ležela na psacím stole pod lampou – ve které prohlašoval, že zaplatí sto dolarů za každou myš, kterou mu Vickers předloží.
Ve vzduchu bylo cítit ticho, nebyl to klid, spíš jako by všechno čekalo a ani nedýchalo.
Pohyboval pouze očními bulvami, protože se mu zdá¬lo, že když pohne celou hlavou, zavrže mu krk a zradí ho všemu nebezpečí, které zde mohlo číhat. Vickers pro¬zkoumal pokoj se zvláštním důrazem na setmělé oblasti v rozích, pod nábytkem a ve stínu, které byly nejdále od světla. Opatrně položil ruce za sebe, aby se chytl něčeho spolehlivého a nestál tu tak sám a zkameněle v prostoru, a sevřel okraj stolu.
Prsty pravé ruky se dotkly něčeho kovového a on si uvědomil, že je to kovové těžítko, které, když zasedl ke stolu, zvedl z hromady rukopisů. Prsty po něm sáhly, se¬vřely je a přitáhly do prohlubně v dlani, obepjaly je. Měl zbraň.
V rohu u žluté židle něco bylo a přestože to vypadalo, že nemá oči, věděl, že ho to pozoruje. Nevědělo to, že ho spatřil nebo aspoň vypadalo, že to neví, ačkoli v příštím okamžiku bude více než pravděpodobně vědět víc.
„Teď!“ pronesl Vickers a slovo explodovalo jako vý¬buch děla. Švihl pravou rukou nahoru a pak dopředu a těžítko na papíry, rotujíc ve vzduchu, narazilo do rohu.
Ozvalo se křupnutí a kovové součástky se s hlukem rozkutálely po podlaze.

Prstenec kolem slunce

Dlouhou dobu po tom, co pan Flanders odešel, seděl Vickers na verandě, kouřil cigarety a zíral na čtverec nebe, který viděl mezi vrškem živého plotu a střechou verandy… na nebe a křišťálový nános hvězd, přemýšlel o tom, že nikdo si neumí představit vzdálenost a čas, který leží mezi hvězdami.
Flanders byl starý muž s obnošeným kabátem, vyleš¬těnou hůlkou a podivným, toporným způsobem vyjadřo¬vání; když jste ho poslouchali, napadlo vás, že je z jiné doby a z jiné kultury. Co mohl vědět, co možná mohl vědět o znalostech ukrytých ve hvězdách?
Něco takového si mohl vymyslet každý. O čem to mlu¬vil? Vickers o tom přemýšlel, marně. A tak se rozhodl, že je to určitě tak – neškodný starý výstředník, který nemá v hlavě nic jiného než zbytečné myšlenky, které posouvají jeho vědomí do jiného života; na ten starý, vybledlý chce zapomenout.
A tady, pomyslel si Vickers, také spekuluji, protože neznám žádný způsob, jakým lze proniknout do života, který chce tento stařec vést.
Vstal a vrátil se do obývacího pokoje. Odtáhl židli od psacího stolu a sedl si na ni. Seděl a zíral na psací stroj, který ho obviňoval ze ztraceného času, z celého promrha¬ného dne, ukazoval vyčítavým prstem na hromadu ruko¬pisů, která by, kdyby zůstal doma, byla o něco tenčí.
Zvedl několik stránek rukopisu a pokusil se číst, ale br¬zy toho nechal. Svíraly jej děsivé myšlenky, ze kterých mu byla zima. Jiskra života, která ho nutila den po dni sázet na papír slova, která musí napsat – která doslovně musí být napsána, jako by jejich psaní znamenalo očištění od zmatku číhajícího v jeho mysli – byla pryč. Jako by psaní bylo úkolem nebo trestem, jehož vykonání je podmínkou jeho života.
Řekl ne, neměl zájem o psaní Crawfordovy knihy, a řekl to proto, že ho to nezajímalo, protože se chtěl vrátit sem a dát smysl hromadě rukopisů, která mu ležela na pracovním stole.
Avšak to nebyla jediná příčina – bylo v tom ještě něco jiného. Tušení, řekl Ann a ona se mu posmívala. Ale po¬dezření měl – a pocit nebezpečí – a strach, který mu stál bok po boku jako jeho druhé já, to všechno ho varovalo.

Kniha-Prstenec kolem slunce

„To je možné,“ připustil pan Flanders, „ale strach je podivná věc. Ze strachu lze válku začít stejně tak jako se jí vyvarovat. Je docela pravděpodobné, že jen strach donutil lidi jít a bojovat proti němu – byli ochotni jít navzdory strachu, jen aby se ho zbavili. Nedomnívám se, pane Vickersi, že samotný strach je příčinou míru.“
„Myslíte na nějaký psychologický důvod?“
„Snad by to mohlo být ono,“ řekl pan Flanders. „Nebo to mohla být intervence.“
„Intervence! Čí?“
„To opravdu nemohu říci. Ale tahle myšlenka není no¬vá a nenapadlo mě to poprvé! Začalo to tím, že se přibližně před devadesáti lety něco stalo se světem. Do té doby člo¬věk mnohokrát ve starých vyjetých kolejích klopýtl. Sem tam je patrný nějaký pokrok, nějaké změny, ale ne mno¬ho. Zvláště v myšlení jich moc není. A to je třeba vzít v úvahu.
Potom lidstvo, které se dosud jen šouralo, začne cvá¬lat. Je vynalezen automobil a telefon a kino a létající stro¬je. Rádio a ostatní přístroje charakterizují první čtvrtinu století.
Ale byla to z velké části mechanika, jasná a jedno¬duchá, dal jste si dvě a dvě dohromady a vyšly vám čtyři. V druhé čtvrtině století byla klasická fyzika většinou na¬hrazena novým způsobem myšlení, které připustilo věci jako atomy a elektrony a postavilo nás k nim tváří v tvář. A z toho vznikly teorie a fyzika atomu a všechny ne zcela jisté věci, které jsou ještě i dnes jen pravděpodobné.
A to si myslím, bylo tím největším krokem ze všech – fyzici, kteří rozškatulkovali, utřídili a označili všechny kla¬sické znalosti, aby pěkně pasovaly do přihrádek, by měli mít odvahu, aby řekli, že neví, co nutí elektrony chovat se právě tak, jak to dělají.“
„Pokoušíte se říci,“ vmísil se Vickers, „že se stalo něco, co vyhnalo člověka z jeho vyjetých kolejí. Ale takové věci se nestaly poprvé. Už dříve přišla renesance a průmyslová revoluce.“
„Neřekl jsem, že se to stalo jen jednou,“ odpověděl pan Flanders. „Pouze jsem řekl, že se to stalo. Skuteč¬nost, že se tak stalo již předtím, mírně odlišným způso¬bem, by dokazovala, že to není náhoda, ale nějaký druh cyklu, nějaký vliv, který působí na lidskou rasu. Co to je, že to postrkuje tu línou kulturu z plahočení do úplně samostatného cvalu a, přinejmenším v tomto případě, ji udržuje v tempu téměř sto let bez příznaků ochablosti?“
„Řekl jste intervence,“ pronesl Vickers. „Stojíte mimo normální svět, na poli divoké fantazie. Možná lidé z Mar¬su?“
Pan Flanders potřásl hlavou. „Lidé z Marsu ne. Ne¬myslím si, že jsou na Marsu lidé. Buďme trochu praktič¬tější.“
Máchl cigaretou k obloze nad živým plotem a stromy, k obloze, na níž se mihotalo množství hvězd. „Tam ven¬ku musí být veliké zásoby znalostí. Na mnoha místech ve vesmíru kolem naší Země musí existovat rozumné bytosti a ty mají vědomosti, o kterých se nám nikdy ani nesni¬lo. Nějaké z nich mohou být pro lidi a Zemi použitelné, mnohé ne.“
„Poukazujete na to, že někdo odjinud – “
„Ne, to ne. Jenom tvrdím, že vědění je tady a čeká, čeká na nás, až půjdeme a jednoduše si je vezmeme.“
„Ještě jsme se nedostali dokonce ani na Měsíc.“
„Nemusíme čekat na rakety. Abychom se tam dostali, nemusíme tam přímo fyzicky jet. Můžeme tam dosáhnout myslí…“
„Telepaticky?“
„Snad. Možná, že to tak můžete nazvat. Sondování a hledání pomocí mysli – vědomí sahající po jiném. Pokud je něco jako telepatie, vzdálenost nebude hrát žádnou roli půl míle nebo světelný rok – jaký v tom bude rozdíl? Pro mysl nemá význam fyzická překážka, nejsou hranice nebo by neměly být – které by vyplývaly ze zákona, že nic nemůže překročit rychlost světla.“
Vickers se neklidně zasmál, cítil, jak se mu po šíji plazí neviditelné mnohonohé příšery.
„To nemůžete myslet vážně,“ pronesl.
„Snad ne,“ připustil pan Flanders. „Snad jsem sta¬rý excentrik, který našel člověka, jenž je mu ochotný na¬slouchat a moc se mu nesmát.“
„Ale ty vědomosti, o kterých jste mluvil. Není žádný důkaz, že lze takové znalosti využít, že budou kdy použity. Budou nepřátelské, budou mít cizí logiku a budou se týkat cizích problémů. Snad i budou založeny na nepřátelském pojetí, kterému nebudeme rozumět.“
„Mnohé určitě,“ souhlasil pan Flanders. „Budete pro¬sívat a vybírat mezi nimi. Bude tam mnoho plev, ale na¬jdete poklady. Můžete například najít způsob, kterým lze potlačit tření a když ho naleznete, získáte stroj, který bu¬de pracovat navěky a budete mít – “
„Počkejte chvíli,“ přerušil ho napjatě Vickers, „kam se to dostáváte? Co obchod s přístroji, které fungují věčně? To tady už máme. Právě dnes ráno jsem mluvil s Ebem a on mi povídal – “
„O autu. Přesně to mám, pane Vickersi, na mysli.“