„Nemožné?“
„Absolutně. Pokud to není nějaký druhotný účinek té drogy, kterou jste do mě napumpovali.“ Podíval jsem se na něho. „Je to halucinace?“
Úsměv mu vytvořil vrásky v koutcích očí. „Ti lidé v údolí pod námi, pane Masene, jsou indiáni z kmene Algonquinů. Přibližně před sto lety se tu objevili misionáři a zcivilizovali je. V době, kdy přišlo Oslepení, byl kmen na samém pokraji vyhynutí, Jediné, co z něho zbývalo, byla banda nešťastných alkoholiků. A podívejte se na ně teď.“
Děti se honily mezi trifidy a smály se. Jedno dítě kolem osmi let, do pasu nahé, s olivovou pletí a dlouhými černými vlasy, vyběhlo po chlupaté bulvě zabijácké rostliny a točilo se kolem stonku. Při tom škádlivě pokřikovalo na kamarády dole.
Podle toho, co jsem v údolí viděl, žili u zákrutu třpytivé řeky spokojení lidé.
Jen těžkopádně mi docházely důsledky toho, co jsem měl před očima. „Ale trifidi se nesnaží je žahnout. Vyřízli jim žahadla?“

„Páni.“ Rozhlédl se, jako by se kochal výhledem. „Je skvělé, že nám zase svítí slunce. Měli jsme tady tmu deset dní v kuse. Trifidy to tak vydráždilo, že lezli jeden přes druhého, aby se dostali do tábora…“ Zhluboka se nadechl. „Slunce, skvostné slunce.“ Zaclonil si oči a ukázal dolů do údolí. „Vidíte něco, pane Masene?“
Podíval jsem se. „Řeku. Stromy. Nějakých tisíc trifidů… shromážděných ve třech skupinách.“
„Podívejte se dalekohledem. Vidíte ještě něco?“
„Ano, kouř. Necelý kilometr odsud. Z nějaké osady?“
„Trefa do černého, pane Masene. Podívejte se líp.“
V dalekohledu jsem uviděl zákrut řeky ve tvaru písmene U. „Několik kánoí na břehu a… nějaké čtyři, pět… řekněme osm roubených domků a… Proboha.“ Překvapením jsem se zajíkl. „Co se to tam dole děje, kruci? Vždyť je zabijí!“
Sam se klidně zahleděl dolů. „Co tedy vidíte – řekněte mi to přesně.“
Můj počáteční úlek se změnil v úžas. „Jsou tam lidé,“ řekl jsem mu. Vrátil jsem se k tomu fantastickému, ale neskutečnému pohledu. „Žijí v táboře, který nechrání žádný plot. Vidím děti, jak si hrají v porostu trifidů. Dokonce si rostlin ani nevšímají.“
„A rostliny si nevšímají jich.“ Dymes si vzal dalekohled a podíval se sám. „A ve stínu jednoho trifida sedí stařec.“
„Počkejte chvilku…“ Stiskl jsem kořen svého nosu mezi palcem a ukazováčkem a zavřel jsem oči. „To není pravda… to je…“

Algonquinové

Jazmay vozidlo zastavila na okraji planiny. Před námi údolí prudce klesalo k řece, která se leskla v poledním slunci. Sam se postavil na ocelovou tyč, která se táhla mezi oběma sedadly, odjistil průlez ve střeše kabiny a odklopil ho. Na okamžik se svýma modrýma očima soustředěně rozhlédl kolem Jumba. Potom na mě kývl.
„Čistý vzduch. Nejbližší trifid je pět set metrů od nás.“ Vysoukal se průlezem na střechu vozidla. „Nic na tom není, pane Masene. Postavte se doprostřed té tyče, pak už se přitáhnete.“
V mžiku jsem stál vedle něho na kovovém hřbetě stroje. Za sebou jsem viděl čáru vyrytou pásy do drnů, kam až oko dohlédlo. Jak řekl Dymes, opodál stál osamělý trifid. Ať měl jakékoli smysly, vytušil, že tam jsme, a začal na třech krátkých nohách kolébavě postupovat směrem k nám.
Sam si pohybu všiml také. „Máme spoustu času, než sem dojde. Měl byste vidět jednu důležitou věc. Pak mnohem lépe pochopíte, co vám potřebuju říct.“
Podal mi triedr.

„Ale já znám Torrencovu dceru. Znám ji velice dobře.“
„Právě,“ prohlásil rázně Sam Dymes. „Proto je také ona pěšákem v tatíkově strategii. Tak, jsme na místě.“
„Ale –“
„Budete si muset nechat otázky na později. Tohle musíte vidět.“

Sam Dymes s úsměvem sáhl někam k nohám. Když znovu vytáhl ruku, držel v ní kufřík. Otevřel jej, vyndal nějakou knihu a ukázal mi její obálku. Přečetl jsem si titul a pod ním jméno autora – William Masen. „Byl byste překvapen, kam až se kniha vašeho otce dostala. Tuto jsme před pěti lety vyměnili s jedním portugalským rybářem za sto litrů benzínu. Doufám, že po nás váš otec nebude vyžadovat honorář, ale vytiskli jsme si tisíc kousků pro distribuci mezi svými lidmi.“ Sam pohotově navázal: „Váš otec znal generála Fieldinga pod jiným jménem – Torrence.“
„Torrence?“ Znal jsem to jméno dost dobře. Narovnal jsem se. „Otec Torrencovi utekl před pětadvaceti lety.“
„To je pravda. Váš otec a matka nalili Torrence a jeho nohsledy alkoholem, když přepadli Shiring. Zatímco Torrence spal, váš otec jim pokazil auto a potom sám upláchl. Torrence se probudil a zjistil, že ptáčci mu frnkli. Co bylo ještě horší, dům byl obklíčen trifidy. Torrence je ale vynalézavý chlapík, a tak si vyrobil ochranný oděv z drátěného pletiva a prostěradla. Jenže když odcházel z domu, jeden trifid ho švihl žahadlem po hlavě. Jed, který pronikl přes helmu z pletiva, ho oslepil na jedno oko.“
„Potom se Torrence nějakým způsobem objevil v New Yorku pod novým jménem?“
„A pořádně ukřivděný.“
„Ale vždyť musel poznat, že jsem syn Billa Masena.“
„Samozřejmě. Chtěl vás využít.“
Tím se věci trochu vyjasnily. Ale věděl jsem, že o tom budu potřebovat ještě chvíli přemýšlet.

„Opravdu si myslíte, že je tak šílený?“ Představil jsem si Kerrisina otce, generála Fieldinga – muže s tím planoucím žlutým okem.
Uznávám, připadal mi jako rázný vůdce, dokonce takový, který má vizi. Ale vraždící tyran? Ne, to jsem v něm neviděl.
Sam Dymes se na mě díval a ťukal si prsty na rty. Odhadoval mě. Po chvíli odpověděl:
„Ano, pane Masene. Opravdu si myslím, že generál Fielding je naprosto šílený. Také si myslím, že by se nezastavil před ničím, kdyby nás mohl dobýt, a totéž se týká invaze na ostrov Wight. Navíc si myslím, že je krutý diktátor.“
„Ale to je pouze váš názor.“
„Nejenom můj názor, pane Masene.“
„Ne? A čí ještě?“
„Netušíte?“ Muž se usmál. Viditelně mu dělalo radost, že mne může napínat.
Pokrčil jsem rameny. „Tak čí?“
„Nikoho jiného než vašeho otce, Billa Masena.“
„Mého otce? Ten se s generálem Fieldingem nikdy nesetkal.“
„Ale ano, setkal. Už dávno. Vy také – když jste byl malé dítě.“
Zamračeně jsem zavrtěl hlavou.

„Masenův-Cokerův procesor.“
Přikývl. „Masenova-Cokerova procesoru… pak by generál Fielding mohl rafinovat tu zatracenou trifidí šťávu a získat z ní tolik paliva, kolik potřebuje pro svá auta, dopravní letadla – a válečná letadla.“
„A jaké by to mělo důsledky?“
„Pro nás by to mělo ty důsledky, že by nás smetl z povrchu Země. Tady v ústích řek jsme před válečnými loděmi v bezpečí. Ale kdyby měl bombardéry a stíhačky…“ Sam Dymes hvízdl. „Vybombarduje nás, že z nás nezbude ani masný flek.“
„Tak s ním uzavřete mír.“
„Myslíte, abychom se vzdali?“
„Ne,“ řekl jsem upřímně. „Pošlete delegaci. Jednejte.“
„On na to nepřistoupí. Rychle ovládne situaci. Ano, vezme nám ženy a děti, aby měl čím nakrmit svůj populační růst. Ale muži? Ty nechá odvézt do uhelných dolů, do dřevorubeckých táborů nebo na ty odporné otrokářské farmy v Karibiku, kde dřou ve dne v noci, aby vyhubili trifidy a vypěstovali všechno to, co potřebuje pro své stoupence, aby byli spokojení.“

„Samozřejmě.“
Muž se zhluboka nadechl. Rozhlédl se po krajině zalité sluncem a trifidích hlídkách v ní.
„Zdá se, že jste byl ve tmě, pane Masene. Obrazně i doslovně.“
„Prosím, rád se nechám osvítit.“
„Víte, že newyorská komunita pod vedením generála Fieldinga nemá přístup k ropným vrtům ani zásobám benzínu?“
„Ano. Auta jezdí na dřevný líh.“
„Který je tak agresivní, že po několika tisících kilometrů odvaří motor.“
Přikývl jsem.
„Tak,“ řekl Sam Dymes. „My máme několik ropných vrtů a rafinerii, která vyrábí kolem pěti milionů litrů benzínu za rok – věřte mi, není to mnoho. Ale znamená to, že můžeme provozovat tuhle starou krasavici.“ S citem poplácal sedadlo. „A máme dobré, čisté letecké palivo pro hydroplány.“
„Což New York nemá.“
„Přesně tak, pane Masene. Takže se mohou po oceánech jen plácat ve svých parnících na uhlí. Proto jistě chápete, že kdyby se mohli zmocnit vašeho Masenova-Cokerova… jak se ta věc vlastně jmenuje?“

„Copak já vím?“
„To je přece absurdní.“ Vypadalo to, že můj náznak se ho skutečně dotkl. „Dalo nám hodně práce, abychom vás zachránili.“
„Zachránili?“
„Ovšem.“
„Vypadalo to, že potřebuji zachránit? Kdybyste se podívali, zjistili byste, že jsem se měl skvěle. Kromě toho jsem měl další den odplout domů.“
„Ano, my to víme.“
„Tak o co vám ksakru šlo?“
„Věděli jsme, že máte odplout do Anglie.“ Klidně se na mě podíval. „Víme také, že za vámi – jen kousek pod horizontem, aby nebyla vidět – by plula bitevní loď s doprovodem několika torpédoborců.“
„Chcete říct, že generál Fielding se chystá napadnout ostrov Wight?“
„Máme takové informace, pane Masene.“
„Ale jaký by to mělo smysl? Přátelský kontakt bychom uvítali s otevřenou náručí.“
„Jste o tom přesvědčen?“

„Takže Quintlingova frakce skončila tady?“
„Ne tak docela. Generál Fielding nařídil jedné ze svých lodí, aby pronásledovala Quintlingův neozbrojený parník. Válečná loď Quintlingovu loď rozstřílela. Zahynula při tom Quintlingova žena, malý synek a asi tucet dalších lidí. Quintling nepřišel o všechny na palubě jen díky tomu, že najel s parníkem na břeh v ústí řeky, které bylo příliš mělké, než aby tam válečná loď mohla vplout. Jinak…“ Významně pokrčil rameny. Potom se na mě podíval a jeho modré oči zvážněly. „Ale vy mi asi nevěříte, pane Masene, že ne?“
„Myslím, že vám budu muset věřit.“ Ale chlad, s jakým jsem k němu přistupoval, musel prozradit mou skepsi.
„Dělejte si, co chcete, pane Masene. Snad nevypadám na to, že bych vám chtěl víru vtloukat pažbou pistole, nebo ano?“
„Mám dojem, že jsem vám vyloženě vydán na milost.“ Nahlas jsem to neřekl, ale začínal jsem přemýšlet o tom, jestli vozidlo v některém okamžiku nezastaví a já nebudu jednoduše vyhozen ven, abych se v této pustině plné trifidů o sebe nějak postaral.
Chvíli si mě prohlížel. „Opravdu si myslíte, že bychom investovali tolik času a paliva – vzácného paliva! – na to, abychom vás sem přivezli a radovali se z toho, že vám můžeme něco udělat?“

Sam Dymes se teď opíral o sedadlo a ruku měl jen zlehka položenou na páce, kterou se ovládal kovový ,chobot‘ plamenometu. Celkově vzato, byl to impozantní stroj. Věděl jsem, jak cenný by byl takový likvidátor trifidů pro lidi u nás doma.
Stále jsem však nevyřešil tajemství toho, proč jsem byl dopraven sem.
„Díky za projížďku,“ řekl jsem chladně. „Ale pořád jste skoupý na odpovědi.“
„Je mi to líto, pane Masene, ale máte pravdu.“
„Kdo přesně jste… myslím vaše komunita?“
„Vaši bývalí hostitelé o nás mluví jako o Quintlingově frakci.“
„Ano, slyšel jsem o vás.“
„Předpokládám, že nic dobrého.“
„Že jste banda psanců,“ informoval jsem ho. „Že kradete a vraždíte.“
„Joshua Quintling byl jedním z původních zakladatelů newyorské komunity, ale pak se generálu Fieldingovi podařilo zavést některé další…“ Pokrčil rameny. „Řekněme ráznější metody. Proto před dvaceti lety Quintling odešel spolu se svou rodinou a dalšími rodinami, které chtěly žít humánněji.“

„Bezpečné jako v domě.“ Sam do okna zabušil kotníky prstů. „Tvrzené sklo.“
Rozložení trifidů kolem základny mělo všechny typické znaky. Těsně u plotu byli namačkaní, prověřovali ho svou silou. Určitě v hloubi svých botanických mozků – pokud samozřejmě něco takového měli – doufali, že společným tlakem se jim podaří dráty prolomit. Ale čím víc se člověk od plotu vzdaloval, tím byly rozestupy mezi rostlinami větší. Tito jedinci, kteří byli na okraji, možná měli v trifidích armádách roli záloh nebo hlídek. Jistě, v těchto dnech se sotva dalo najít místo, které by bylo úplně bez trifidů. Když se vozidlo valilo otevřenou krajinou, tu a tam jsem zahlédl osamoceného trifida. Většinou se nehýbali. Když se však vozidlo přiblížilo a oni ,zaslechli‘ hřmot jeho motoru, přešlápli na svých krátkých nohách, aby se mohli natočit za zdrojem zvuku. Rozhodně vypadali jako dravci, kteří sledují, jak je míjí jejich kořist.

Sam Dymes se na mě usmál. „Tohle ty prašivý kytky na rozdíl od nás nemají. Oheň. Nádherný oheň!“ Dopřál jim ještě jednu dávku. Spousta trifidů začala připomínat starozákonní hořící keře. Sam zvolal: „Ti prevíti jsou čím dál chytřejší. Pár jich spálíte, ale ostatní se vám vyhnou.“
Pomalé vozidlo drtilo kouřící pozůstatky trifidů zasažených plamenometem. Přestože jich byly tisíce, ostatní rostliny se už nesnažily dostat před vozidlo. Několika se přesto podařilo vymrštit žahadla proti skleněným oknům, když jsme je míjeli, a otisknout tam charakteristickou jedovou stopu.

Předním oknem jsem viděl, že vozidlo dojelo k mohutné bráně, kterou museli otevřít čtyři muži. V mžiku jsme byli venku. Viděl jsem, jak bránu zase zavřeli a pevně zajistili řetězy.
„Jazmay, můžeš mi sem pustit šťávu? Díky.“
Trifidi nám vepředu křížili cestu. Pohybovali se charakteristickým trhaným způsobem a kalichy na horním konci jejich kmenů se prudce houpaly zepředu dozadu a zase zpátky.
Přestože jsem v sobě dusil hněv, natáhl jsem krk, abych lépe viděl. V tom okamžiku Sam Dymes sevřel do ruky páku a pak stiskl palcem červené tlačítko na vršku páky.
Z konce kovového ,chobotu‘ vytryskla koule oranžového plamene. V další vteřině tato valící se ohnivá koule zasáhla trifidy. Zelené listy zčernaly a zvadly, trychtýře se scvrkly. Jedna rostlina se svalila pod pásy.