Rozhovor

„Nepovažovala jsem to za důležité,“ odpověděla mi bezstarostně Kerris. Kráčeli jsme spolu podvečerním sluncem.
„Že tvůj otec je vládcem celého města? Většina lidí by s tím nedělala tajnosti.“ Zazubil jsem se. „Jen si představ, jak by ti to mohlo pomoct ke kariéře.“
Kerris se usmála. „Pravda je, že to dokáže všechno zkomplikovat. Když je člověk dcerou nejvyššího, kolegové si před tebou dávají trochu pozor. V každém případě –“ Vzala mě za ruku. „On je jeden ze čtyř vládců. Není jediný vládce. Taky je původem z Anglie, takže budete mít něco společného.“
„Vím, že to asi bude znít trochu hloupě, ale proč jsi Baedekkerová a ne Fieldingová?“
„,Baedekker‘ je jméno pečovatelského centra, kde jsem vyrostla. Musíš si uvědomit, že můj otec není otec v tradičním smyslu. Nikdy mě nevozil po parku v kočárku a nikdy se mnou nechodil do kina. Byl mým otcem v čistě biologickém smyslu.“
„Aha.“

Gabriel se pousmál. „Nápodobně.“
„Myslíš si, že je to výkonná vláda?“
„Velice.“
„Máš je rád?“
„Rád? Uznávám je.“
„Ale máš je rád?“
„Je to podstatné hledisko, když mám zhodnotit, jestli svou práci dělají dobře nebo špatně?“
Usmál jsem se. „Rozumím.“
„Položil jsi stejné otázky Kerris?“
„Myslíš, že bych měl?“
Gabriel pokrčil rameny. „Zajímalo by mě, jak by odpověděla… obzvlášť pokud jde o generála Fieldinga.“
„Proč generála Fieldinga?“
„Ona ti nic neřekla?“
„Co mi měla říct?“ Teď jsem byl zmatený.
„Generál Fielding je její otec.“ Souprava vjela do stanice a Gabriel pokynul hlavou směrem ke dveřím. „Naše zastávka, pane Masene.“

„Musela to být pořádná fuška.“
„Byla. Ale ti lidé, kteří viděli ostrov Manhattan jako velkou baštu civilizace, byli skuteční vizionáři. Dokázali nemožné. Miliony mrtvol, ke kterým se trifidi nemohli dostat v budovách a podobně, byly pohřbeny do moře. Obnovili dodávku elektřiny a pitné vody, vybili trifidy. Sebrali lidi z široka daleka, převezli je sem, poskytli jim pěkné byty, dali jim práci a – co bylo ještě důležitější – naději.“
„Tak kdo to tady vlastně řídí?“
„Tetrarchové.“
„Tetrarchové – to mi připomíná Řím, jestli si dobře vzpomínám.“
Gabriel přikývl. „Vzpomínáš si dobře. Tam se provincie dělila na čtyři části a do čela každé z nich byl dosazen guvernér, tetrarcha. Tady není rozdělení geografické, ale administrativní. Každý tetrarcha je odpovědný za určitou oblast správy – generál Fielding má na starosti vojenské záležitosti, vztahy se zahraničím a dohled nad trifidy. O politickou linii a zdroje se stará doktor Wiseman. Obnova populace přísluší Valerii Zitové a obnova průmyslu Joeovi Garibaldimu.“
„Jsou volení?“
„Vaši šéfové jsou?“
„Budou.“

„Má hodně co nabídnout. Ale segregaci černochů a nevidomých lidí odmítám.“
„Myslím, že je to jenom…“
Čekal jsem, že použije slovo ,úchylka‘. Ale on řekl: „Myslím, že je to jenom přechodný zvyk.“
„Podle mě je to obludné.“
Pokrčil rameny a nesnažil se mi ten názor vymluvit. „Když New York oslepl, dovedeš si představit, jaký zavládl chaos. Ze sedmimilionové populace slepota postihla pravděpodobně osmadevadesát procent. Umírali hladem ve svých bytech nebo na ulicích. Jedině lokální flóra nehladověla.“ Významně pokýval hlavou směrem ke mně. „Trifidi přišli po mostech. Zabili většinu těch, kteří zůstali, ale je třeba říct, že odvedli dobrou práci při úklidu mrtvých těl z chodníků. Pak, zhruba před dvaceti lety, vplula do Hudsonu flotila lodí. Říká se tomu ,Zázrak stovky lodí‘. Dokonce ten den slavíme každý rok v dubnu jako svátek. Lidé z lodí to tady vyčistili s pomocí komunit, které se horko těžko držely podél pobřeží tady a na Long Islandu.“

„Nedělejte si obavy, pane Masene,“ řekl Gabriel normálním příjemným hlasem. „Nic vám nezakazuje použít právě tento vagon.“
Najednou jsem se cítil rozpačitě. „Gabrieli, já jsem přece David.“
„Na některých veřejných místech bude lepší, když vám budu říkat pane.“
„Pak pro mne budete pan Deeds.“
„V tom případě, pane Masene, vám vynadají policisté a mne dostanete do velkých potíží. Rozumíte tomu, pane Masene?“
„Rozumím… Gabrieli.“
„Tím se netrapte. Je to jen jeden z místních obyčejů. Zvyknete si na ně.“
Vlak se vřítil do stanice Columbus Square. Z našeho vagonu vystoupili všichni s výjimkou Gabriela a mne. Dva nevidomí muži klepali hůlkami o zem a svižným krokem odcházeli.
Když se dveře znovu zavřely, Gabriel se ke mně otočil a šeptem řekl: „Tak jak se ti líbí ráj?“

Šlápl jsem vedle. „Promiň, Kerris. Nechtěl jsem –“
„Ne, to nic.“ Mávla rukou, abych se neomlouval. „Zemřela, když jsem se narodila.“
„To je mi strašně líto.“
„Tím se netrap.“ Poplácala mě po koleně. „Neměl ses to jak dovědět. A teď dopij to víno. Film začne každou chvíli.“
Plakát ve vagonu metra hlásal velkými, křiklavě červenými písmeny: NEW YORK – domov nejgeniálnějších mozků, nejnadanějších lidí, největších staveb světa!
Gabriel Deeds si všiml, že si plakát čtu. Usmál se. „Kdybychom to náhodou zapomněli.“
„Chceš snad naznačit, že ta samochvála je trochu přehnaná?“ zeptal jsem se.
Gabriel se usmál ještě víc. „Vůbec ne, pane Masene. Podle mne je to dokonalé.“
„A mně se zdá, že v tom cítím i náznak ironie.“
Pouze pokrčil rameny. Vlak právě vjel do jedné jasně osvětlené stanice metra a on se podíval z okna. Souprava nebyla nijak zvlášť plná. Spojovacími dveřmi jsem viděl do jiných vagonů, kde byli všichni cestující bílí a vidomí. Původně jsem si nevšiml, že na okně našeho vagonu je cedulka: Barevní a nevidomí. Ale všiml jsem si zvědavých pohledů černých žen.

Největší zásluhu

na tom měla Kerris. I po tak krátkém čase jsem se jen těžko smiřoval s představou, že ji tady budu muset nechat, až se vrátím na ostrov Wight.
Kdyby se moje myšlenky mohly šířit vzduchem jako rádiové vlny a doputovat do té chladné, machiavelistické mysli, o níž jsem se už zmínil, její majitel by spokojeně pokýval hlavou. Proběhl jistý telefonní hovor. Brzy bylo vše domluveno.
„Davide?“ Vyšli jsme si do kina a o přestávce jsme postávali v baru. Kerris otáčela mezi prsty sklenkou s vínem. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem s úsměvem. „Do toho.“
„Zní to trochu starosvětsky, ale nechtěl by ses setkat s mým otcem?“
„Samozřejmě. Rád.“
Příliš se o rodičích nezmiňovala, takže to přišlo jako blesk – ovšem nijak velký – z čistého nebe. Přesto jsem ochotně souhlasil. „A budu se moci setkat také s tvou matkou?“
„To bohužel nepůjde.“

Mohl jsem podle libosti objevovat to velké město, často s Kerris a někdy s Gabrielem Deedsem a Christinou. Moje bývalá ostrovní divoška udělala velký pokrok. Byla ostříhaná a oblečená tak, že vypadala prakticky k nerozeznání od kterékoli jiné newyorské patnáctileté dívky. Také její slovní zásoba se obrovskou rychlostí rozšířila, ale i teď se na mě občas uličnicky usmála, ukázala prstem a řekla: „Pan bum bum.“ A tak jsme chodili do lunaparku, jezdili metrem, obcházeli galerie nebo navštěvovali bary, v nichž Gabriel Deeds a ostatní členové kapely hráli svou hypnotizující hudbu.
Tu a tam jsem si musel připomínat, že to ve skutečnosti není můj domov, že pro mne je domovem malý ostrov na druhé straně Atlantiku. Ale po pravdě řečeno, ten ostrov se pro mne stal nezřetelným, jako bych první tři desítky let prospal a probudil jsem se teprve v den, kdy jsem vkročil na půdu New Yorku.

Objevený ráj

V průběhu dalších dvou týdnů bylo slunce každým dnem o maličko jasnější. Časné ráno a večer stále barvily oblohu do ruda, jako by na ní plál pekelný oheň, ale v poledne byla obvykle modrá. Samotné slunce zatím zesílilo z matně červené na zářivě oranžovou. Normální denní světlo se ještě nevrátilo úplně, ale vypadalo to jako začátek – definitivní, povzbudivý začátek.
S Kerris Baedekkerovou jsem se vídal pravidelně. A brzy jsme to spolu začali táhnout, jak se říká.
Vzdušný přepad se už neopakoval. Ráno po zhasnutí světel proběhly v novinách a v televizi zprávy, které by se daly shrnout jako: „Vzdušní bandité zahnáni na útěk“ a objevily se zmínky o minulých zvěrstvech, jako bylo bombardování bezbranných rybářských člunů něčím známým jako ,Quintlingova frakce‘. Obyvatelstvo na krátko ovládla nálada sebeuspokojení, ale zanedlouho upadlo drama v zapomnění. Život se vrátil do normálních kolejí.

Celých deset vteřin létaly vzhůru do nasvícené části mraků ohnivé koule a půl druhého kilometru nad městem burácivě detonovaly projektily. Zanedlouho však zbraně ztichly. A reflektory se míhaly oblohou jen o chvilku déle, jak hledaly cíl, který se buď stáhl, nebo tam vůbec nikdy nebyl.
Městské osvětlení zůstalo zhasnuté ještě skoro hodinu. V té absolutní tmě jsme neměli šanci někam dojít. Ne že by na tom záleželo. Po většinu té doby jsem totiž držel Kerris v náručí a vnímal jsem jednu jedinou věc. Její hebké rty přitisknuté k mým.

Z další budovy

se ozvalo tak silné třesknutí, že dveře za mnou zarachotily. Kerris se prudce nadechla. Další třaskavý zvuk. Tentokrát jsem zahlédl, jak k nebi vylétla modrobílá jiskra. V dalším okamžiku se městem rozlehla exploze.
Další protiletadlová zbraň se ozvala směrem od Empire State Bulding. Zpočátku to bylo všechno dosti na náhodu. Reflektory svítily různými směry; ty zvláštní výstřely z protiletadlových děl buď mířily na cíl, který se divoce pohyboval, nebo střelci pálili naslepo.
Ale pak jako by obsluha reflektorů a dělostřelci začali dostávat koordinující pokyny: světla se slila, takže vytvořila jakousi obrovskou trojnožku z oslnivých sloupů, které se sbíhaly v jediném bodě nad hlavou. Téměř ve stejném okamžiku vystřelila do tohoto vrcholu desítka jiných protiletadlových kanónů.

Díval jsem se, jak pouliční osvětlení, světla budov, prakticky všechna světla ve městě znenadání zhasla. Zůstaly jen reflektory aut. Auta v mžiku prudce zastavila. Podle zvonivého nárazu se to jednomu nepodařilo dost rychle. Pak, za dobu kratší než dvě mrknutí, z nějakého důvodu zhasli reflektory také řidiči.
Na Manhattan okamžitě padla děsivá tma. Dokonce i kuřáci típli žhnoucí konce cigaret. Rozhostilo se stejně nezvyklé ticho doprovázené pocitem, jako by lidé zadržovali dech očekáváním, co se bude dít.
Nějaká ruka mne popadla za paži. Slyšel jsem, jak Kerris zašeptala: „Honem. Do dveří.“
V té absolutní tmě jsem Kerris neviděl, ale po hmatu jsem našel výklenek ve zdi. Potom jsem ramenem narazil na zavřené dveře.
„Kruci,“ ulevila si. Byl v tom náznak lítosti.
Původně se zdálo, že město se ponořilo do tmy, protože vypadla elektřina. Ale proč tak rychle zhasli světla i řidiči aut? Ještě než mi ta myšlenka stačila proběhnout hlavou, z vršku jedné budovy vytryskl kužel reflektoru. Potom další. A další, až se po obloze míhal tucet kuželů ostrého bílého světla. Chvíli se zdálo, že tančí jen tak nahodile a svým jasem se otírají o mraky.

„Takže vám to nevadí? Nebylo to břímě?“
„Břímě? Páni… vy ale říkáte legrační věci, Davide.“
Na okamžik jsme se zastavili a podívali jsme se na sebe. Stáli jsme tam jako dva ostrůvky v proudu chodců, jichž byly i v tuhle noční hodinu plné ulice. V očích se jí odrážely pouliční lampy. Kolem nás se vzpínaly k nebi mrakodrapy, proměněné elektrickým osvětlením ve sloupy vykládané drahokamy.
Usmála se a naklonila hlavu na stranu. „Je pravda, že jsem byla požádána, abych vám pomohla aklimatizovat se a provedla vás po městě.“
„A právě o to mi šlo. Jestli se vnucuji –“
„Ale.“ Zvedla prst. „Za prvé, nechtěla jsem, abyste se po tak velkém městě musel potloukat sám. Za druhé, věřte nebo ne, vaše společnost je mi opravdu příjemná.“ Usmála se. „Možná je to tím, jak zvláštně se vyjadřujete, vaším přízvukem nebo něčím takovým.“
„V tom případě si mohu dovolit říct –“ Ale místo abych řekl, co jsem měl v úmyslu říct, jsem ze sebe vyrazil překvapené zamručení. „Ha… kdo vypnul světla?“

„Už aby to bylo,“ řekla procítěně. „Přeju těm obludám, aby shnily.“
„Zároveň však víme, že když přijdou o přirozené světlo, buď upadnou po čase do kómatu –“
„Nebo zvýší příjem živin.“
Gabriel se na nás střízlivě podíval. „To znamená, že budou potřebovat maso.“
„A vzhledem k tomu, že jich máme v sousedství na sedmdesát milionů, jeden nebo dva cheeseburgery je sotva uspokojí,“ poznamenala sarkasticky Kerris. „Budou chtít celou hostinu.“
„Přesně tak.“ Gabriel pohlédl na hodinky. „Je čas na další sérii. Zůstanete tady?“
„Zkus nás vyhnat.“
Kapela začala hrát a davy šťastných lidí se přihrnuly zpátky na taneční parket, aby se v blaženém uvolnění oddaly té vzletné hudbě. Vypadali, jako by je svět nezajímal.
„Děkuji vám za moc příjemný večer,“ začal jsem, když jsme se vraceli k hotelu. „Ale, víte…“
„Ale co?“ Otočila se ke mně. Oči měla najednou velké.
„Víte, začínám mít provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času, když –“
„Provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času,“ zopakovala. „To mi zní velice anglicky. Co to ve skutečnosti znamená? Adieu, někdy ti zavolám, nebo taky nikdy?“
„Prosím? Ne, to ne. Vůbec ne.“ Urazil jsem ji. „Ne, ale jestli vám nadřízení dali za úkol, že mi máte dělat společnost, nepřipadá mi správné, abych –“
„Nikdo mi nenařídil nic, co bych sama nechtěla dělat.“

„Už aby to bylo,“ řekla procítěně. „Přeju těm obludám, aby shnily.“
„Zároveň však víme, že když přijdou o přirozené světlo, buď upadnou po čase do kómatu –“
„Nebo zvýší příjem živin.“
Gabriel se na nás střízlivě podíval. „To znamená, že budou potřebovat maso.“
„A vzhledem k tomu, že jich máme v sousedství na sedmdesát milionů, jeden nebo dva cheeseburgery je sotva uspokojí,“ poznamenala sarkasticky Kerris. „Budou chtít celou hostinu.“
„Přesně tak.“ Gabriel pohlédl na hodinky. „Je čas na další sérii. Zůstanete tady?“
„Zkus nás vyhnat.“
Kapela začala hrát a davy šťastných lidí se přihrnuly zpátky na taneční parket, aby se v blaženém uvolnění oddaly té vzletné hudbě. Vypadali, jako by je svět nezajímal.
„Děkuji vám za moc příjemný večer,“ začal jsem, když jsme se vraceli k hotelu. „Ale, víte…“
„Ale co?“ Otočila se ke mně. Oči měla najednou velké.
„Víte, začínám mít provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času, když –“
„Provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času,“ zopakovala. „To mi zní velice anglicky. Co to ve skutečnosti znamená? Adieu, někdy ti zavolám, nebo taky nikdy?“
„Prosím? Ne, to ne. Vůbec ne.“ Urazil jsem ji. „Ne, ale jestli vám nadřízení dali za úkol, že mi máte dělat společnost, nepřipadá mi správné, abych –“
„Nikdo mi nenařídil nic, co bych sama nechtěla dělat.“

„Už aby to bylo,“ řekla procítěně. „Přeju těm obludám, aby shnily.“
„Zároveň však víme, že když přijdou o přirozené světlo, buď upadnou po čase do kómatu –“
„Nebo zvýší příjem živin.“
Gabriel se na nás střízlivě podíval. „To znamená, že budou potřebovat maso.“
„A vzhledem k tomu, že jich máme v sousedství na sedmdesát milionů, jeden nebo dva cheeseburgery je sotva uspokojí,“ poznamenala sarkasticky Kerris. „Budou chtít celou hostinu.“
„Přesně tak.“ Gabriel pohlédl na hodinky. „Je čas na další sérii. Zůstanete tady?“
„Zkus nás vyhnat.“
Kapela začala hrát a davy šťastných lidí se přihrnuly zpátky na taneční parket, aby se v blaženém uvolnění oddaly té vzletné hudbě. Vypadali, jako by je svět nezajímal.
„Děkuji vám za moc příjemný večer,“ začal jsem, když jsme se vraceli k hotelu. „Ale, víte…“
„Ale co?“ Otočila se ke mně. Oči měla najednou velké.
„Víte, začínám mít provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času, když –“
„Provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času,“ zopakovala. „To mi zní velice anglicky. Co to ve skutečnosti znamená? Adieu, někdy ti zavolám, nebo taky nikdy?“
„Prosím? Ne, to ne. Vůbec ne.“ Urazil jsem ji. „Ne, ale jestli vám nadřízení dali za úkol, že mi máte dělat společnost, nepřipadá mi správné, abych –“
„Nikdo mi nenařídil nic, co bych sama nechtěla dělat.“

„Už aby to bylo,“ řekla procítěně. „Přeju těm obludám, aby shnily.“
„Zároveň však víme, že když přijdou o přirozené světlo, buď upadnou po čase do kómatu –“
„Nebo zvýší příjem živin.“
Gabriel se na nás střízlivě podíval. „To znamená, že budou potřebovat maso.“
„A vzhledem k tomu, že jich máme v sousedství na sedmdesát milionů, jeden nebo dva cheeseburgery je sotva uspokojí,“ poznamenala sarkasticky Kerris. „Budou chtít celou hostinu.“
„Přesně tak.“ Gabriel pohlédl na hodinky. „Je čas na další sérii. Zůstanete tady?“
„Zkus nás vyhnat.“
Kapela začala hrát a davy šťastných lidí se přihrnuly zpátky na taneční parket, aby se v blaženém uvolnění oddaly té vzletné hudbě. Vypadali, jako by je svět nezajímal.
„Děkuji vám za moc příjemný večer,“ začal jsem, když jsme se vraceli k hotelu. „Ale, víte…“
„Ale co?“ Otočila se ke mně. Oči měla najednou velké.
„Víte, začínám mít provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času, když –“
„Provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času,“ zopakovala. „To mi zní velice anglicky. Co to ve skutečnosti znamená? Adieu, někdy ti zavolám, nebo taky nikdy?“
„Prosím? Ne, to ne. Vůbec ne.“ Urazil jsem ji. „Ne, ale jestli vám nadřízení dali za úkol, že mi máte dělat společnost, nepřipadá mi správné, abych –“
„Nikdo mi nenařídil nic, co bych sama nechtěla dělat.“

„Už aby to bylo,“ řekla procítěně. „Přeju těm obludám, aby shnily.“
„Zároveň však víme, že když přijdou o přirozené světlo, buď upadnou po čase do kómatu –“
„Nebo zvýší příjem živin.“
Gabriel se na nás střízlivě podíval. „To znamená, že budou potřebovat maso.“
„A vzhledem k tomu, že jich máme v sousedství na sedmdesát milionů, jeden nebo dva cheeseburgery je sotva uspokojí,“ poznamenala sarkasticky Kerris. „Budou chtít celou hostinu.“
„Přesně tak.“ Gabriel pohlédl na hodinky. „Je čas na další sérii. Zůstanete tady?“
„Zkus nás vyhnat.“
Kapela začala hrát a davy šťastných lidí se přihrnuly zpátky na taneční parket, aby se v blaženém uvolnění oddaly té vzletné hudbě. Vypadali, jako by je svět nezajímal.
„Děkuji vám za moc příjemný večer,“ začal jsem, když jsme se vraceli k hotelu. „Ale, víte…“
„Ale co?“ Otočila se ke mně. Oči měla najednou velké.
„Víte, začínám mít provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času, když –“
„Provinilý pocit, že vás připravuji o tolik času,“ zopakovala. „To mi zní velice anglicky. Co to ve skutečnosti znamená? Adieu, někdy ti zavolám, nebo taky nikdy?“
„Prosím? Ne, to ne. Vůbec ne.“ Urazil jsem ji. „Ne, ale jestli vám nadřízení dali za úkol, že mi máte dělat společnost, nepřipadá mi správné, abych –“
„Nikdo mi nenařídil nic, co bych sama nechtěla dělat.“

Chvíli jsme nezávazně klábosili, než se hovor stočil na téma trvalého šera. Gabriel byl ten den na konferenci, na níž zazněly různé hypotézy (a celá řada vyložených dohadů). „Nejpravděpodobnější je to,“ řekl Gabriel, „že úbytek světla je důsledkem kometárního smetí obíhajícího mezi Zemí a Sluncem.“
„Tím by se určitě vysvětlil úbytek slunečního světla,“ uznal jsem. „Ale trvá to skoro už měsíc. Neměli bychom se z toho dostat brzy ven?“
„Oni si to taky myslí. Slunečního světla přibývá; průměrná denní teplota se zvýšila o několik stupňů.“
„Takže je možné, že brzy budeme mít zase normální denní světlo?“
„Možná. Ale jestli chceš znát můj názor, je to spíš na modlení. Nevěřím, že už jsme z nejhoršího venku. A pak je tu ještě jedna věc.“ Omotal si ručník kolem krku. „Možná za to můžou ty tmavé dny, možná něco jiného, o čem zatím nevíme, ale trifidi jsou celí nervózní. Kravál, který dělají, je prý slyšet až za East River. Rachotí těmi svými dorozumívacími proutky, jako by jim šlo o život.“
Přikývl jsem. „Jestli nedostatek denního světla zabíjí normální rostliny, trifidi jím budou trpět taky.“

Když pak kapela dohrála, Kerris mne popadla za ruku a odtáhla mne davem k pódiu. Gabriel opřel kytaru o zesilovač velký jako bedna s čajem a začal si otírat ručníkem zátylek. Nakonec se zbavil lesknoucích se kapek potu na tmavém čele.
„Kerris? Davide?“ Zazubil se na nás. „Slyšeli jste to?“
Řekl jsem mu, že mě to úplně převálcovalo. Nikdy předtím jsem nic podobného neslyšel.
„To je bezva,“ řekl potěšeně. „Neznám lepší způsob, jak ze sebe sfouknout pavučiny po dni stráveném v kanceláři.“
„Věděla jsem, že tady budeš,“ prohlásila Kerris. „Napadlo mě, že bych mohla Davidovi ukázat, jakou hudbu hraješ.“