Tuesday, June 27, 2006

Za chvíli ji položím do loďky, kterou jsem našel tady v loděnici. Dám jí jídlo, vodu a tento dopis a pošlu ji samotnou do tmy. Nic víc nemůžu udělat. Už se sotva pohnu. A vím, že nemám sílu, abych vlezl do loďky za ní. Mé drahé dítě se o sebe bude muset samo postarat, aby přežilo.
Bude to nejbolestivější věc, jakou jsem kdy udělal, dívat se za ní a vědět, že už ji nikdy neuvidím – a že ji možná posílám na smrt. Ale mám nějakou jinou možnost? Mám?
Z hloubi svého srdce Vás mohu jen poprosit, abyste se o ni postarali. Je to hodné děvče.
V úctě oddaný
Benjamin Schofield
Když jsem dopis dočetl, neřekl jsem nic. Ani nikdo jiný. Chvíli jsme mlčky seděli, každý sám se svými myšlenkami.

Monday, June 26, 2006

Při svých cestách jsme

za posledních dvanáct měsíců nenarazili na jediného člověka. Jediného. Došel jsem k závěru, že jsme jediní lidé v celém hrabství. Ostatní trifidi buď zabili, nebo vyhnali. Teď se ty prašivé rostliny rozhodly, že si pochutnají na nás.
Sedím tady a píšu tento dopis Vám, cizímu člověku, s nímž se nikdy nesetkám. Našli jsme s Christinou dočasné útočiště v loděnici na řece. Je tma. Sice je nevidím, ale slyším je. Trifidi – buší svými proutky o dřevité bulvy a signalizují ostatním, že jsme tady v pasti.
Christina spí klidně. Neví, že je to poslední večer, kdy jsme spolu.
Nejsem sice žádný doktor, ale je mi jasné, že můj čas se chýlí ke konci. Cítím v břiše nějaký tvrdý, neměnný útvar. Moje kůže dostala nezdravě žlutou barvu. Tuším, že je to nádor. V každém případě jsem příliš slabý na to, abych najeden zátah ušel víc než několik kroků. Brzy už nedokážu ani to.
To mě ale netrápí. Jediné obavy si dělám o dcerku. Srdce mi puká při pomyšlení, že ji tady nechám samotnou, bez ochrany – vydanou na pospas těm svinským rostlinám.
Už teď si nejsem jistý, jestli mě neopouští rozum. Jsem tak ospalý, že mi dělá potíže udržet se delší dobu vzhůru. Dnes večer Christina utekla z loděnice ven. Neurčitě si vzpomínám, že jsem se jí ptal, kde byla. Odpověděla, že hledala jablka, ale nějaké jiné rostliny ji švihaly svými proutky. Přirozeně jsem dostal strach a zeptal jsem se jí, jestli ji ty rostliny udeřily svými žahadly. Řekla, že ano, že to trochu pálilo, ale jinak se tím netrápila. Na tváři skutečně měla růžové značky, ale žádnou známku otoku, natožpak otravy.
Ale možná už se mi to zdá. I tento dopis píšu jako útěk před realitou. Odkládám konec a to, co musím se svým krásným dítětem udělat.

Sunday, June 25, 2006

Mám málo času na to,

abych podrobně líčil, co se nám přihodilo. Dvacet let jsme žili za palisádou na pobřeží Cornwallu. Byli jsme smíšená komunita vidomých a nevidomých. Podle mého soudu jsme byli poměrně úspěšní. Živili jsme se většinou zemědělstvím, jídelníček jsme si zpestřovali rybolovem.
Před rokem se k pobřeží přiblížila skupina jachet. Útok byl rychlý, neměli jsme dost času, abychom se připravili na obranu. Nájezdníci odvezli vidomé ženy a naše děti. Ostatní povraždili. Spíš zásluhou štěstí než nějakého plánu se mi podařilo uprchnout s dcerou Christinou. Měsíce jsme se toulali. Žili jsme z ruky do úst. Spali jsme ve zbořeništích. Neustále jsme se museli vyhýbat trifidům, kteří nás začali sledovat jako vlci, když jdou po stopě zraněného zvířete. Což nebylo daleko od reality. Byl jsem starý, když jsme opustili komunitu. Teď jsem navíc nemocný. Ujít za den víc než jeden dva kilometry jsou pro mne muka. Čím pomaleji postupujeme, tím rychleji nás trifidi dohánějí.

Friday, June 23, 2006

Na dně kufříku ležela poslední věc. Kovové pouzdro na doutník i s uzávěrem. Podle velikosti pouzdra to muselo být havana nebo něco stejně velkého. Že by památka na otce? Celkově vzato, byla to pestrá směs vodítek.
Začal jsem předměty vracet zpátky do kufříku, ale Christina mi v tom zabránila tím, že mě chytila za zápěstí. Odtáhla mou ruku přes stůl k pouzdru od doutníku a přitiskla mi k němu prsty.
Podíval jsem se po ostatních. Čekali, co se bude dít. Až na vzdálené hučení motorů bylo v místnosti ticho.
„Přečíst to,“ řekla znovu Christina.
Na vnější straně pouzdra nebyly žádné znaky. Sundal jsem uzávěr. Uvnitř jsem uviděl těsně smotanou ruličku papíru.
Vytáhl jsem ji ven. Chvilku mi trvalo, než jsem papír rozmotal, a pak jsem si jej přidržel oběma rukama na stole. Podle písma se zdálo, že ten, kdo to psal, měl naspěch, ale kdysi měl úhledný rukopis.
Podíval jsem se na Christinu. Seděla nehybně, celá nedočkavá, oči jí zářily.
Nemohl jsem udělat nic, čím bych ten okamžik oddálil. Přečetl jsem dopis nahlas:
Tomu, koho to může zajímat:
Dívka, která Vám předala tento dopis, je moje dcera. Jmenuje se Christina Jane Schofieldová. Je jí pět let.

Wednesday, June 21, 2006

Na dně kufříku

ležela poslední věc. Kovové pouzdro na doutník i s uzávěrem. Podle velikosti pouzdra to muselo být havana nebo něco stejně velkého. Že by památka na otce? Celkově vzato, byla to pestrá směs vodítek.
Začal jsem předměty vracet zpátky do kufříku, ale Christina mi v tom zabránila tím, že mě chytila za zápěstí. Odtáhla mou ruku přes stůl k pouzdru od doutníku a přitiskla mi k němu prsty.
Podíval jsem se po ostatních. Čekali, co se bude dít. Až na vzdálené hučení motorů bylo v místnosti ticho.
„Přečíst to,“ řekla znovu Christina.
Na vnější straně pouzdra nebyly žádné znaky. Sundal jsem uzávěr. Uvnitř jsem uviděl těsně smotanou ruličku papíru.
Vytáhl jsem ji ven. Chvilku mi trvalo, než jsem papír rozmotal, a pak jsem si jej přidržel oběma rukama na stole. Podle písma se zdálo, že ten, kdo to psal, měl naspěch, ale kdysi měl úhledný rukopis.
Podíval jsem se na Christinu. Seděla nehybně, celá nedočkavá, oči jí zářily.
Nemohl jsem udělat nic, čím bych ten okamžik oddálil. Přečetl jsem dopis nahlas:
Tomu, koho to může zajímat:
Dívka, která Vám předala tento dopis, je moje dcera. Jmenuje se Christina Jane Schofieldová. Je jí pět let.

Tuesday, June 20, 2006

Jako další

přišlo na řadu něco tvrdého, zabaleného do papíru; původně jsem měl za to, že je to kámen. Ale: „Chléb – tvrdý, velice tvrdý chléb. Nejspíš starý léta.“
Následovalo několik kousků šatstva pro holčičku ve věku čtyř pěti let. Cítil jsem, jak se do mne začíná vkrádat pocit nevyhnutelnosti. Pochopil jsem, že tady najdu vodítka k dívčině minulosti. Chvíli jsem v tom rituálu nechtěl pokračovat před ní.
Christina sáhla na vlněný oděv. „Bů-za.“ pak se krátce zamyslela a opravila se. „Blůza.“ Paměť se jí vracela. Poznal jsem to v nepřítomném pohledu, který se jí nenadále mihl v očích. „Zlobivý pes, Max… rostlina ho kousla.“ Energie z ní vyprchala. Seděla bez hnutí. „Rostlina ho kousla. Max v zemi.“
Na celou místnost padla tísnivá atmosféra. Myslím, že všichni přítomní, kteří se dívali na tu hromádku osobních věcí, si začali v duchu skládat příběh toho, co se s Christinou za ta dlouhá léta dělo. Já jsem viděl holčičku, jak běží tmavým lesem a svírá kufřík, do něhož jí někdo dal pár základních věcí. Nikdy nesnědenou skývu chleba; bibli, kterou si nemohla číst, ale která jí měla připomínat šťastnější časy. Tedy jestli přežije.
V kufříku bylo ještě několik dalších věcí. Provázek. Kapesní nůž. Tužky s ulomenými špičkami. Prázdná krabička od zápalek. Zlatý medailonek a v něm pramínek světlých vlasů. Stálo na něm: Margaret Anne Schofieldová.
Její matka?

Sunday, June 18, 2006

„Ach tak… ty myslíš přečíst to!“

Oči jí triumfálně zahořely. Energicky přikývla a vzrušeně řekla: „Přečíst to. Přečíst to.“
„Tak dobře,“ usmál jsem se. „Už rozumím, Christino.“
Sedla si na polstrovanou lavici, spokojeně si objala kolena, jak to děti dělají, a sledovala, jak rozepínám přezky na kufříku.
Vzhledem ke škrábancům a skvrnám, které měl kufřík na sobě – dokonce i něco, co vypadalo jako stopy po zvířecích zubech – by zřejmě i on mohl vyprávět, jaká dobrodružství za ta léta zažil. Z důvodů, jež nejlépe znala ona, jej Christina pečlivě opatrovala od doby, co byla jako malá holčička nucena postarat se o sebe sama. Když jsem jej otevíral, cítil jsem cosi jako úctu. Potom jsem kousek po kousku vytáhl jeho obsah a pečlivě jej vyrovnal na stůl před sebou. Malá bible. Otevřel jsem ji na první straně a přečetl jsem, co tam bylo napsáno: „Christině Jane Schofieldové při příležitosti jejího křtu. Milující teta Susan Tourraineová.“
Christina nedočkavě sledovala, jak vytahuji její poklady.
„Jedna panenka,“ řekl jsem a položil jsem hračku vedle bible.
Christina pohladila panenku po obličeji. „Becky,“ řekla.

Friday, June 16, 2006

Najednou Christina vyběhla z místnosti.
Úsměv mi povadl. „Možná jste promluvila příliš brzy, Kerris.“
„Z toho si nedělejte starosti,“ uklidnila mne Kim. „Pro Christinu je všechno nové. Čas od času toho na ni musí být příliš.“
Myslel jsem, že Christina utekla do hnízda z přikrývek ve své kajutě. Jenže o chvíli později se vrátila, rozzářená pýchou.
„Zachránit,“ řekla mi a zvedla oběma rukama kufřík. „Zachránit… ty… ty!“
Přistrčila kufřík ke mně.
Nechápavě jsem pokrčil rameny. „Ty chceš, abych ti ho ochránil? Nikdo ti ho přece nebere, Christino.“
„Ty to,“ trvala na svém. „Ty to!“
Zavrtěl jsem hlavou. „Promiň, Christino, ale já ti nerozumím.“
„Ty to!“
Bezradně jsem se rozhlédl po ostatních. Zavrtěli hlavami, také byli zmatení.
„Ach! Ach! Ach!“ vycházelo jí hrdelně z hloubi hrtanu. Znělo to spíš jako štěkání než zvuk vydávaný člověkem. „Ach! Ach!“
Najednou vyškubla Gabrielovi kus papíru, na který předtím psal. Pak si jím přejela před obličejem ze strany na stranu, skoro jako by si jím utírala oči, a dál při tom vyvolávala: „Ty to! Ty to! Ty to!“

Wednesday, June 14, 2006

„Učí se ďábelsky rychle. Je to chytré dítě.“
Najednou si Christina dala prst před ústa a udělala zvuk, jako když něco pukne. Pak dělala, že něco nalévá z neexistující lahve. Když znovu promluvila, měla překvapivě hluboký hlas a přízvuk, který mým uším zněl jako skotský. „Tak na další rok… Bůh ochraňuj krále.“
Gabriel obdivně zakroutil hlavou. „Proboha. Slyšel jsem, že někteří lidé mají fotografickou paměť; řekl bych, že ona má fonografickou.“
„Já myslím,“ začala zamyšleně Kerris, „že když znenadání zůstaneš ve čtyřech pěti letech úplně sám, takové rané vzpomínky na domov a rodinu se ti vryjí tak hluboko do paměti, že je nikdy neztratíš.“
Gabriel přikývl. „Chudinka. Ani se nechci dozvědět, co všechno má za sebou.“
„Zatím odmítá spát na lůžku,“ řekla nám Kim. „Vždycky stáhne přikrývky a udělá si z nich něco jako hnízdo v koutě kajuty. Ale jak vidíte, náladu má dobrou. Je veselá a inteligentní.“
Rozzářená Christina zatím chodila od jednoho k druhému, každého poplácala po paži a po hlavě a řekla: „Ahoj… ahoj… ahoj…“
Když došla ke mně, znovu ukázala a pak zopakovala slova, která řekla, když vstoupila do místnosti. „Pan bum bum.“
„Takže vy jste pan bum bum?“ zeptala se pobaveně Kerris.
Přikývl jsem. Stále jsem se na Christinu usmíval a žasl jsem nad její proměnou. „Pamatuje si, jak jsem ji vyděsil pistolí. Vystřelil jsem po trifidovi, který se objevil nepříjemně blízko. Strašně se toho zvuku lekla.“
„Jak je vidět, nic se nestalo,“ poznamenala Kerris. „Znovu si vás oblíbila.“ Podívala se na mne a usmála se. „Pan bum bum.“

Tuesday, June 13, 2006

Kdysi divoké dítě

se popleskalo po tváři. „Krysa-Tina. KrysaTina.“
„Chris-tina,“ zopakovala pomalu Kim. „Chris-tina.“
„Krysa-tina!“
Kim se na nás usmála. „Děláme pokroky. Sice ne obřími kroky, ale alespoň dětskými krůčky.“
Kim si celou noc a den postupně získávala dívčinu důvěru. Vylíčila nám, jak ochotně si Christina vlezla do sprchy a oblékla nové šaty. Dodala, že když byla malá, musela vyrůstat v civilizovaném prostřední, protože pro ni nebylo cizí umývat si obličej, čistit si zuby a česat vlasy. Teď vpadla s vervou zpátky do civilizace. Během několika hodin se začala dotýkat nábytku, obrázků a jednotlivých částí oblečení a snažila se zapamatovat si, jak se jim říká.
Christina běhala po jídelně a všechno si prohlížela s dětinskou zvědavostí. I ve mně se vzedmulo něco, co se velice podobalo pýše.
„Židle… stůl. Stůl!“ Triumfálně zaklepala prsty do stolu. „Stůl. Sedni. Jez. Teta Sue tam.“ Ukázala na jeden konec stolu a naznačila, jako by něco tahala z úst. „Puf puf… Fuj!“ Rozkašlala se a zamávala si rukou před obličejem.
Kerris se na mě podívala. „Jestli tomu dobře rozumím, teta Sue kouřila jak fabrika.“
„Maxi – poctůl… poctůl… nezlob, Maxi.“ Teď napodobila psa, který dává tlapky na stůl.
Rory se na Christinu podíval. „Naučí se mluvit pořádně? Chci říct, nebude mít tak omezenou slovní zásobu natrvalo, ne?“

Sunday, June 11, 2006

Zanedlouho jsem si tak zvykl na hučení motorů v pozadí, že jsem si ho prakticky přestal všímat. Můj první celý den na lodi skončil tím, že slunce, z něhož v tu chvíli nezbývalo víc než cihlově červená skvrnka, se syčením zmizelo v oceánu.
V nových botách jsem se prošel po palubě s Kerris. Nevzdorovali jsme studenému nočnímu vzduchu dlouho a raději jsme se vrátili do útulné jídelny. Gabriel seděl u stolu a dělal si poznámky. Rory si jen tak brnkal na banjo. Asi hodinu jsem mlčky hrál s Kerris karty, aniž jsem tušil, jaké překvapení se na mě chystá.
Krátce po deváté vešla do jídelny s úsměvem na tváři Kim So. V první chvíli jsem tak trochu tušil nějaký kanadský žertík. Několikrát se letmo ohlédla přes rameno. Její silný, nádherný cop se tím pohybem rozhoupal.
Postupně se podívala na každého z nás, pak roztáhla tvář ještě do většího úsměvu a řekla:
„Mohu vám všem představit nového hosta?“
Kim So se otočila a podala ruku někomu, koho jsme neviděli.
Ve dveřích se bojácně objevila asi patnáctiletá dívka. Na tváři měla široký úsměv a očima těkala od jednoho k druhému. Když uviděla mě, vesele roztáhla pusu od ucha k uchu. Ukázala na mne prstem, zasmála se a zvolala: „Pan bum bum! Pan bum bum!“
Jak se to moje divoké dítě z ostrova změnilo!
Nepoznal jsem ji. Vlasy, které předtím připomínaly odkvetlou pampelišku s tmavým chmýřím, byly slušivě zastřižené. Byla vykoupaná a měla na sobě nové šaty. Její proměna mě ohromila, a zároveň mi udělala radost. Kim So dívce povzbudivě pokynula, pak se znovu otočila k nám a pyšně se usmála: „Vy všichni. Chtěla bych vám představit Christinu.“

Saturday, June 10, 2006

„New York?“

Místo odpovědi se upřeně zadíval přes okna můstku ven.
Cítil jsem, jak mě za rukáv vzaly něčí prsty. Kerris mi náklonem hlavy naznačila, abych nechal kapitána na pokoji.
Skřípal jsem zuby, ale odešel jsem s ní dolů do jídelny pro cestující, kde si musela, nerad to přiznávám, vyslechnout mé názory na kapitánovy rozkazy. Ve velmi vypjatém okamžiku byly všechny pořádně opepřené jistými velice základními výrazy z anglického slangu.
Co můžete dělat v takové situaci? Když zjistíte, že místo aby vás vezli domů, vás odvážejí do nějaké cizí země? Zosnovat sám vzpouru?
To sotva.
Přesto jsem skoro celý den chodil po palubě sem a tam a nevraživě si měřil každého, kdo se mi podíval do očí. Kerris, Gabriel, Dek a Kim So, ta orientální dívka, se mnou cítili. Také uznávali, že kapitán má své rozkazy. Kapitán Sharpstone byl sice neoblomný, ale měl také uznání. Poté, co jsem k obědu spořádal hovězí steak takových rozměrů, že mi vylézaly oči z důlků, mě kapitán pozval, abych napsal zprávu pro své velitelství.
Cítil jsem palčivý stesk po domově, když jsem psal, že jsem v pořádku, ale došlo ke změně plánu, takže se vrátím v nepříliš vzdálené budoucnosti. Pak už mi nezbývalo nic jiného než snažit se vytěžit z plavby co nejvíc.

Thursday, June 01, 2006

Půjdu si promluvit

„s tím kapitánem Pohromou, nebo jak se vlastně jmenuje!“
Rozzuřený tím, že ze mě někdo dělá pitomce, došel jsem na můstek.
„Dobré ráno, pane Masene.“ Kapitán Sharpstone tam stál s rukama za zády. Nedíval se na mne, ale na rudý obzor. „Doufám, že se vám spalo dobře.“ Potom se otočil k důstojníkovi za svými zády. „Zvyšte rychlost na osmnáct uzlů, pane Lehmane.“
„Kapitáne Sharpstone,“ spustil jsem. „Co se děje?“
„Plujeme po čertech dobrou rychlostí, pane Masene. To se děje.“
„Ano, ale špatným směrem.“
„Na našem směru není nic špatného.“
„Západ?“
„Severozápad, pane Masene.“
„Ale proč? Měli jste mne zavézt domů na ostrov Wight.“
„Změna plánu, pane.“
„Ale proč ten spěch? Nemohli jste mě nejdřív zavézt domů?“
„Rozkazy, pane Masene.“
„Ale vždyť jsme určitě nebyli víc než deset hodin od ostrova. Tak proč –“
„Když vám velitel dá rozkaz, pane Masene, vyplníte ho, ne? Dostal jsem rozkazy z nejvyšších míst, abych otočil tuto loď o sto osmdesát stupňů a plnou parou zamířil do domovského přístavu. Nemám jinou možnost než je poslechnout. Nebo byste ze mě chtěl udělat vzbouřence?“
„A nešlo by spojit se rádiem s vaším velitelstvím a vysvětlit jim situaci? Jestli vám docházejí zásoby, moje komunita–“
„Pane Masene. Ve vašem oboru možná je přípustné zpochybňovat rozkazy velícího důstojníka, ale v mém je to považováno za porušení kázně. A tudíž nepřípustné.“ Změřil si mne pohledem zpod toho divokého obočí. „Nepochybuji o tom, že budou podniknuty kroky, abyste se mohl bezpečně vrátit ke své rodině, jakmile to bude možné. Do té doby však náš kurz zůstane severozápadní.“