Naklonil jsem se přes zábradlí.

Nade mnou viselo slunce – smutný červený kotouček v zenitu. O světlo byla nouze. Bylo ho tak akorát, abych rozeznal zlověstné, kymácející se siluety trifidů a hromady, které tvořily bujnou vegetací zarostlé hroby jachet a remorkérů. Měl to být bezútěšný, skličující výjev. Ale přísahám, že jsem v tom okamžiku cítil triumf, který mnou projel jako blesk, od špiček prstů na nohou po kořínky vlasů.
Stála tam totiž moje divoška. Vlasy jí trčely kolem hlavy jako chmýří nějaké obrovské, tmavé pampelišky. Oči rozzářené vzrušením a – troufnu si říct – strachem se upíraly na loď, jejíž komín vypouštěl hustý dým a šrouby čeřily vodu doběla. Myslím, že viděla něco takového poprvé.

Kapitáne Sharpstone.

„ Ještě okamžik, prosím.“ Hlas, který jsem zaslechl, se snad ani nemohl víc lišit od hrubých přízvuků námořníků. Byl měkký, vzdělaný a s naprostou určitostí ženský.
„Podívejte se ještě jednou na ten ostrov, kapitáne,“ pokračoval ten ženský hlas. „Je tam něco, co byste měl vidět.“
Jistě uznáte, že to nebyl zrovna důstojný příchod na záchrannou loď. Ale poté, co jsem za sebou v posledních dvou týdnech nechal krátkou stopu mrtvých těl, jsem byl rozhodnutý, že si na sebe nevezmu odpovědnost za další smrt tak brzy.
Palubní dělníci mě pustili a já jsem konečně mohl ustoupit. S jistou dávkou uspokojení jsem sledoval, jak posádka pobíhá po palubě a připravuje se k obrácení lodě.
Kapitán vydával rozkazy s lehkostí podloženou zkušenostmi. „Otočte ji o sto osmdesát stupňů a najeďte tam přídí napřed. Co nejpomaleji, pane Sheo. Nechci, aby se nám to svinstvo zapletlo do šroubů. Připravte znovu provazový žebřík, pane Lieberwitzi. Hezky v klidu.“

Pane Masene

„ Máte za sebou nepříjemný zážitek. Doporučuji vám, abyste počkal, až se uklidníte, a pak přijal naši pohostinnost.“
V tu chvíli se už loď vzdalovala od plovoucího ostrova. V pošmourném světle bylo vidět trifidy, kteří tam stáli. Představil jsem si tu krásnou, temperamentní dívku, jak se dívá za lodí – svou jedinou nadějí na přežití – mizející v dálce.
Vztekle jsem praštil přilbou o zábradlí, až to zadunělo. „Ne! Nemůžete ji tam nechat!“
„Pane Masene, já–“
„Vraťte mě na ostrov. Sám ji přivedu zpátky.“
„Žádná dívka tam není, pane Masene. Moji muži –“ našel očima dva statné lodníky „– vás teď ve vašem vlastním zájmu odvedou dolů.“
Muži, kteří měli ruce jako lopaty, se mě chopili. Bylo to šílené. Proč mě ten člověk nechtěl brát vážně?
Pokusil jsem se jim vytrhnout. Byla to marná snaha. Ti chlapi byli chodící hory svalů. Aniž museli vynaložit větší úsilí, začali mě táhnout ke dveřím. Nemohl jsem už udělat ani říct nic, čím bych zvrátil, co se teď stane. Dívka zůstane na ostrově. Zemře tam hladem, zimou nebo trifidím žahnutím. Byla to jasná věc. Úplně jasná věc.
„Zavřete pana Masena do kajuty,“ nařídil kapitán. „A přesvědčete se, že dveře jsou zamčené.“

V tu chvíli mě určitě měl za blázna, který mluví z cesty, chce mu něco blábolit o vymyšlených dívkách, možná mořských vílách, jež se na té plovoucí mase vegetace slunily.
„Podívejte, kapitáne. Mrzí mě, že to nevysvětluji nějak zvlášť dobře. Ale našel jsem na tom ostrově dívku, která tam žila. Je jí kolem patnácti, šestnácti let. Vypadá to, že neumí mluvit.“ Viděl jsem, jak obrátil zrak k ostrovu a začal na něm pátrat po nějaké dívce. „Schovává se.“
„Schovává se?“
„Vystrašil jsem ji – neúmyslně – když jsem vystřelil z revolveru po trifidovi.“
„Ale my jsme žádnou dívku nezahlédli, pane Masene. Pozorovali jsme vás a spoustu trifidů, ale jinak prakticky nic.“ Obrátil se k muži ve středních letech. „Nastavte kurz, pane Sheo. Jihovýchod. Rychlost deset uzlů.“
„Ano, pane.“ Muž rychlým krokem zamířil ke kormidelně.
„Tak, pane Masene.“ Kapitán si mě prohlédl od hlavy k patě. Moje matka by to nazvala chápavým pohledem. „Dejte si tu sprchu a potom vás prohlédne lodní doktor.“
Prakticky jsem na něho zařval: „Kapitáne. Na tom ostrově je mladá dívka. Nemá tam nic, jenom špinavé krysy k jídlu a společnost mizerných trifidů. Zemře, jestli ji nenajdeme!“
Kapitán Sharpstone při mém výbuchu ani nehnul brvou, o nic víc, než kdyby byl vytesaný ze žuly. Ale jeho oči mi říkaly, že jestli budu v tomto duchu pokračovat, skončím v železech nebo v nějaké námořní vazbě.

Počkejte,

vyhrkl jsem najednou. „Počkejte. Ještě nemůžeme odjet.“
Kapitán Sharpstone se otočil a změřil si mne přísným, ale i tázavým pohledem. „Opravdu, pane Masene? Žil jsem v přesvědčení, že kapitánem této lodi jsem stále já.“
„Promiňte,“ vykoktal sem. „Chtěl jsem jenom – na ostrově totiž ještě někdo je.“
„Tvrdil jste mi, že z vašeho letadla nikdo nepřežil.“
„To je pravda…. ale bylo tam děvče. Bylo –“
„Děvče?“ Významně povytáhl obočí a zadíval se na své muže, kteří stáli opodál. „Jaké děvče?“

Ale nejdřív

pro potřeby lodního deníku zbývá vyřídit jisté formality. Můžete mi říct své jméno, pane, a odkud pocházíte?“
„Jmenuji se David Masen. Jsem z ostrova Wight.“
„Jak přesně se píše vaše příjmení, pane?“
Odhláskoval jsem mu to.
„Velice vám děkuji, pane Masene. Vítejte na palubě.“ Důstojně mi potřásl rukou. Jak jsem očekával, měl ocelový stisk. „A teď, jestli mne omluvíte, mám své povinnosti,“ řekl ten mohutný muž. „Moji pasažéři se však postarají o uspokojení vašich základních potřeb. Myslím, že na vás také budou mít pár otázek.“
Otočil se k odchodu. V tutéž chvíli jsem přes podrážky svých bot ucítil rytmický chod rozbíhajících se motorů. Z jediného modrého komína lodi se vyvalil dým, zářivý bílý chvost proti červené barvě té podivné oblohy. Odjížděli jsme.

„Ano.“ Málem jsem trpce dodal: A zatraceně smolařský. Dvě nouzová přistání během dvou dní.
Kapitán Sharpstone pokračoval: „Nějací pasažéři?“
„Totiž… měl jsem jednoho, ale –“ Vysvětlil jsem, jak jsem se stal trosečníkem na ostrově a řekl jsem Sharpstoneovi, jak zemřel Hinkman.
„Tomu se říká pekelná smůla,“ řekl mi kapitán o něco vlídnějším hlasem. „Pekelná smůla.“ Krátce se obrátil k muži s puškou a vychrlil ze sebe několik rozkazů – alespoň mi to tak připadalo. Ale díky silnému přízvuku jsem mu nerozuměl víc než jedno dvě slova. Potom se otočil zpátky ke mně a žoviálně prohlásil: „Myslím, že vám můžeme nabídnout nějaké hmotné potřeby – sprchu a pořádné jídlo asi neodmítnete, že?“
Řekl jsem mu, že ne, a poděkoval jsem.

V tom případě

„ jsem rád, že jste ho přesvědčil, aby nestřílel.“
„Nic takového, pane. Já jsem se přimlouval za to, aby vás střelil do nohy. Ale mám na palubě pasažéry, kteří vynaložili velké úsilí na to, aby mne od tohoto úmyslu odvrátili.“
„Pasažéry?“ Teď jsem nejenom nemohl popadnout dech, ale navíc jsem byl zmatený. Nejdřív nečekaná záchrana z plovoucího ostrova, pak banda ztřeštěných, tvrdých námořníků; žádný div, že jsem z toho byl pořádně dezorientovaný. Kapitán navíc mluvil s takovým přízvukem, že mi dalo práci, abych mu pořádně rozuměl.
„Jmenuji se Sharpstone, pane,“ pokračoval ten impozantní muž dunivým hlasem, „a jsem kapitán parní lodi Beagle Minor. Jestli tomu dobře rozumím, na té plovoucí hromadě krámů jste asi nebyl z vlastní vůle, že?“
No tak, Davide, řekl jsem si. Prober se. On se tě ptá, co se stalo. Točila se mi hlava, ale dostal jsem ze sebe: „Ehm, nebyl. Před několika dny jsem byl nucen nouzově přistát.“
„Nouzově přistát. Takže jste pilot?“

Nalodění

Čekal mě uvítací výbor. Početný. Mačkal se na palubě – zvědavý, ale zároveň zvláštně mlčenlivý.
Ještě jsem supěl námahou z výstupu po provazovém žebříku, když jsem si konečně odepnul přilbu, abych se jí mohl zbavit. Zpod obočí, které se divoce ježilo hustými bílými chloupky, si mě prohlížel statný muž, asi šedesátiletý, s širokými herkulovskými rameny. Jeho postoj – nohy široce rozkročené, ruce spojené za zády – mne nenechával na pochybách, že mám před sebou kapitána lodi.
Muž konečně promluvil. Měl tak hluboký a silný hlas, že se mi přilba v ruce rozechvěla. „Někteří z těchto lidí – nejspíš ti, kteří četli moc starosvětského braku – vás považovali za kosmonauta. Já ne, pane. A dobře jsem udělal. Tady bocman měl v úmyslu vpálit vám kulku do břicha.“ Pokynul vousatou bradou k muži, který držel pušku. „Pro jistotu, rozumíte?“

V tom okamžiku

jsem pochopil, že bych s vysvobozováním jachty nebyl hotový nikdy. Trvalo mi jen kratičký okamžik, než jsem našel a zapálil signální světlici.
Loď rychle dala zpětný chod a přirazila zádí k ostrovu. Viděl jsem, jak se na mě z paluby dívají tváře neznámých lidí. Pro ně to určitě byla zajímavá podívaná: postava v jakémsi kosmickém skafandru, s lesklou přilbou na hlavě, která mává zapálenou pochodní na voru z vegetace. Mou pozornost zase zaujala neznámá vlajka, která se třepetala na stěžni parníku.
Je banální říct, že život je plný překvapení. Ale bylo mi jasné, že v událostech znovu nastal nečekaný zvrat.

Navíc jsem teď choval

hluboce zakořeněnou víru, že na ostrově nejsem sám. Věděl jsem, že ta mladá divoška nějakým způsobem – nějakým zázrakem, který mi nešel na rozum, ale zároveň mi dělal větší radost, než bych dokázal vyjádřit – přežila skok do houštiny trifidů. Jistě, pořád se mi vyhýbala. A měla příliš velký strach z pistole, než aby se ukázala. Ale chtěl jsem na tom pracovat. Tak jako jsem pracoval na přeřezávání tisíce šlahounů, které věznily jachtu. Trocha taktu a dárky v podobě sušenek by měly nějaké mosty obnovit.
Začal jsem si plánovat plavbu zpátky domů – plavbu, při níž budu mít na palubě neuvěřitelného pasažéra.
Ale i ty nejlépe připravené plány myší a lidí…
Dopoledne jedenáctého dne, který jsem trávil jako Crusoe naší doby, jsem zvedl oči a uviděl jsem, že kolem ostrova právě pluje parník.

Do kotlíku

jsem vhodil trifidí výhonky a kraby vybrané z těch, kteří neustále pobíhali po ostrově. Nemusel jsem je ani chytat: lezli mi do kotlíku sami. Chuť výsledného guláše by se nejlépe dala popsat jako ,barbarská‘. Směs sladkých a kyselých chutí přeražená ostrou slaností. S lepší stravou jsem se těšil i lepšímu rozpoložení. Práce mi šla lépe od ruky. Dokonce mi přinášela slušný pocit uspokojení. Počítal jsem s tím, že nebude trvat dlouho a jachta bude volná.

Křik mořských racků

deformovaný vzdáleností? Možná.
Udělal jsem proto malý pokus. Jednou odpoledne jsem přivázal sušenku na kus obvazu z lékárničky a pověsil jsem ji na jachtě ze zábradlí, tak aby byla vidět a přitom zůstala mimo dosah i té nejatletičtější krysy.
Potom jsem se vydal na procházku po zvlněné promenádě kolem moře. Když jsem se o hodinu později vrátil, obvaz vlál zlehka ve větru; sušenka byla pryč.
Pak už mi rezavá obloha nepřipadala tak tísnivá. A když jsem se znovu pustil do práce na jachtě, všiml jsem si něčeho, co mě překvapilo. Hvízdal jsem si. Vážně jsem si hvízdal! A někde ve mně se rozhořelo světlo optimismu.
Desátý den už jsem byl úplný Robinson Crusoe. Našel jsem dost naplaveného dřeva, abych mohl rozdělat oheň. Z ocasu letadla jsem utrhl kus plechu a tlučením jsem mu dal tvar kotlíku, ve kterém jsem si mohl uvařit vodu.

Postupem času

se ve mně začalo líhnout podezření, že nejsem sám. Už jsem se zmínil o tom, že někdy jsem se probudil v kokpitu uprostřed noci a uviděl jsem tvář, která si mě prohlíží. Zdálo se mi, že jsem zahlédl bujnou hřívu vlasů a dvě lesklé oči. Ráno jsem se vždy přesvědčil, že tento noční návštěvník byl součástí snu.
Ale kousek po kousku jsem začal získávat trochu objektivnější důkazy. Když jsem se vrátil z práce na jachtě, na křídle letadla ležely dvě krysy se zlomeným krkem. Byly položené hezky vedle sebe, jako by to byla nějaká oběť. Jednou ráno jsem v dálce zaslechl něco, co znělo jako lidský hlas. Tiše, rytmicky to zpívalo: „Tá-ta. Tá-ta-tá…“

Čas od času

přivodilo širé moře voru gigantické křeče. Někdy byly dokonce tak silné, že se ,zem‘ zvedala a klesala do výšky mé hlavy. V takovém případě už jsem se nedokázal udržet na nohou a poskakoval jsem po drnech jako neposedný hrášek.
Když dešťové mraky přinesly tmu, nezbylo mi než se uchýlit do kokpitu stíhačky. Tam jsem dřímal nebo jsem kousal trifidí listy, až jsem měl ústa plná jejich hořkosladké šťávy. Nebo jsem zabil půl hodiny tím, že jsem čistil revolver a kontroloval nouzové světlice.
Naděje je přinejlepším křehká bytost. I když se člověk snaží dobře si ji hlídat, hýčkat si ji a kojit ji optimismem, stejně se snadno vytratí. Přesto jsem své naděje neztratil. Jednou z nich bylo, že nejsem daleko od pevniny. Věděl jsem, že proudy u jižního pobřeží Anglie mne nějakou dobu ponesou na jihozápad. Potom se spojí s vlivem Golfského proudu a nasměrují mne na sever, kolem špičky Cornwallu do Irského moře. Domov a rodina nemohly být tak daleko. Alespoň jsem v to doufal…

Zpočátku jsem byl z toho náhlého ticha nervózní. Ale když nevšímavost z jejich strany pokračovala, nemůžu říct, že by se mě to tolik dotýkalo. Kromě toho se mi dostávalo pozornosti odjinud. O krysy nebyla nouze. Měl jsem pocit, že ve mně vidí snídani, oběd a svačinu, a proto na mne při práci podnikly několik výpadů. Ale vykopal jsem řetěz z můstku nějaké trampové lodě, dlouhý přes půldruhého metru, který se ukázal být velice účinnou zbraní, když jsem ho roztočil nad hlavou. Krysy se rychle rozprchly do podpalubí, v nichž žily, a odtamtud mě určitě probodávaly hladovými pohledy.

V prvních

několika dnech na ,ostrově‘ jsem často slyšel staccatové bubnování trifidů. Postupně však zmlkli. Později, když jsem jednou nemohl v kokpitu usnout, jsem si vzpomněl na jeden z aforismů Oscara Wilda. Nevzpomínám si přesně, ale myslím, že to bylo takhle: „Jen jedna věc je horší, než když se o vás mluví… a to ta, když se o vás nemluví.“ Možná už trifidi o mně řekli všechno, co chtěli říct. Možná jsem je přestal zajímat. Nebo naopak zjistili, že na mě nemají, když jsem v bezpečí letadla nebo skafandru. Nevím, co je k tomu vedlo, ale zdálo se, že se rozhodli ignorovat mne, což jim dodávalo spíš mrzoutské než hrozivé vzezření.

Nožem

jsem se pustil do popínavých rostlin, které ovíjely zachovale vypadající jachtu. Říkal jsem si, že za několik dní bych ji mohl vyprostit a zamířit někam k pevné zemi – severní kurz by mě měl dostat buď k ostrovu Wight, nebo alespoň k pobřeží britské pevniny. Musel jsem být při práci pořád ve střehu. Trifidi se neustále potloukali kolem. Jakmile se přiblížili, nasadil jsem přilbu a zavřel jsem hledí. Bylo to sice nepříjemné a při práci jsem se dusil, ale alespoň mi ty prašivé rostliny nemohly nic udělat.

Třebaže to mnou otřáslo, ráno jsem se na tyto návštěvy díval skepticky a považoval je za sny. Přesto jsem v duchu stále viděl rozesmátou tvář té zdivočelé dívky, když jsem rychlým krokem obcházel své plovoucí panství a snažil se zapomenout.
Otec kdysi napsal, že člověk nedokáže trvale zůstat v tragické náladě. Mysl je jako fénix, znovu a znovu vstává z popela zoufalství.
Po nějakém čase se mi nálada skutečně zvedla. Začal jsem víc přemýšlet o tom, jak se z plovoucího ostrova dostat.

Když jsem se najedl,

sedl jsem si do křesla. Přes zavřený kryt kokpitu jsem se díval do rudého nebe nade mnou a přemýšlel o dívce, kterou jsem tady potkal. Uvažoval jsem, jak se asi jmenovala. A jestli si to ještě pamatovala z doby, kdy měla rodiče.
Nikdy předtím bych neřekl, že noci mohou být tak tmavé. Sice jsem tušil, že některé jsou bezmračné, ale neukázala se jediná hvězda. Měsíc byl schovaný úplně.
Seděl jsem pod plexisklovým krytem a přerušovaně jsem spal.
Občas se stalo, že jsem otevřel oči a zjistil jsem, že se dívám do cizí tváře, ze které vytřeštěné oči pozorují, jak spím.

Přesto jejich synové velmi často následují své otce na moře. Tak jsem se postupně smířil s tím, co mi osud určil. Z trifidů se navíc zakrátko stal prostředek k přežití. Chráněný přilbou a skafandrem, skolil jsem nějakého trifida a nožem jsem mu odsekl žahadlo. Potom jsem ořezal měkčí výhonky a listy a stejně mechanicky jsem je rozžvýkal. Byly hořkosladké – velice hořkosladké – ale obohacovaly mou skrovnou dietu.

Znovu

a znovu jsem chodil na ,břeh‘ a rozhlížel se po moři. Nebylo vidět žádnou zemi, žádné lodě – nic. Jen pusté, rezavé vody bez konce. Klidně jsem mohl vplouvat do úžin Hádovy říše.
Občas pršelo. Voda se hromadila v mísovitých prohlubních, které jsem vyrobil tak, že jsem kusem naplaveného dřeva bušil do křídla letadla. Pečlivě jsem tuto vodu přeléval lžící do své polní láhve, abych mohl pokračovat ve své mechanické existenci – jíst, pít, spát – ale nebyla v tom srdce ani duše. Trifidi mi zabili dva lidi, které jsem znal jen krátce. Ale jak míjely dny, moje nenávist k nim se proměnila v klidnou rezignaci. Námořníci tonou v moři.