Kniha-Prstenec kolem slunce

„To je možné,“ připustil pan Flanders, „ale strach je podivná věc. Ze strachu lze válku začít stejně tak jako se jí vyvarovat. Je docela pravděpodobné, že jen strach donutil lidi jít a bojovat proti němu – byli ochotni jít navzdory strachu, jen aby se ho zbavili. Nedomnívám se, pane Vickersi, že samotný strach je příčinou míru.“
„Myslíte na nějaký psychologický důvod?“
„Snad by to mohlo být ono,“ řekl pan Flanders. „Nebo to mohla být intervence.“
„Intervence! Čí?“
„To opravdu nemohu říci. Ale tahle myšlenka není no¬vá a nenapadlo mě to poprvé! Začalo to tím, že se přibližně před devadesáti lety něco stalo se světem. Do té doby člo¬věk mnohokrát ve starých vyjetých kolejích klopýtl. Sem tam je patrný nějaký pokrok, nějaké změny, ale ne mno¬ho. Zvláště v myšlení jich moc není. A to je třeba vzít v úvahu.
Potom lidstvo, které se dosud jen šouralo, začne cvá¬lat. Je vynalezen automobil a telefon a kino a létající stro¬je. Rádio a ostatní přístroje charakterizují první čtvrtinu století.
Ale byla to z velké části mechanika, jasná a jedno¬duchá, dal jste si dvě a dvě dohromady a vyšly vám čtyři. V druhé čtvrtině století byla klasická fyzika většinou na¬hrazena novým způsobem myšlení, které připustilo věci jako atomy a elektrony a postavilo nás k nim tváří v tvář. A z toho vznikly teorie a fyzika atomu a všechny ne zcela jisté věci, které jsou ještě i dnes jen pravděpodobné.
A to si myslím, bylo tím největším krokem ze všech – fyzici, kteří rozškatulkovali, utřídili a označili všechny kla¬sické znalosti, aby pěkně pasovaly do přihrádek, by měli mít odvahu, aby řekli, že neví, co nutí elektrony chovat se právě tak, jak to dělají.“
„Pokoušíte se říci,“ vmísil se Vickers, „že se stalo něco, co vyhnalo člověka z jeho vyjetých kolejí. Ale takové věci se nestaly poprvé. Už dříve přišla renesance a průmyslová revoluce.“
„Neřekl jsem, že se to stalo jen jednou,“ odpověděl pan Flanders. „Pouze jsem řekl, že se to stalo. Skuteč¬nost, že se tak stalo již předtím, mírně odlišným způso¬bem, by dokazovala, že to není náhoda, ale nějaký druh cyklu, nějaký vliv, který působí na lidskou rasu. Co to je, že to postrkuje tu línou kulturu z plahočení do úplně samostatného cvalu a, přinejmenším v tomto případě, ji udržuje v tempu téměř sto let bez příznaků ochablosti?“
„Řekl jste intervence,“ pronesl Vickers. „Stojíte mimo normální svět, na poli divoké fantazie. Možná lidé z Mar¬su?“
Pan Flanders potřásl hlavou. „Lidé z Marsu ne. Ne¬myslím si, že jsou na Marsu lidé. Buďme trochu praktič¬tější.“
Máchl cigaretou k obloze nad živým plotem a stromy, k obloze, na níž se mihotalo množství hvězd. „Tam ven¬ku musí být veliké zásoby znalostí. Na mnoha místech ve vesmíru kolem naší Země musí existovat rozumné bytosti a ty mají vědomosti, o kterých se nám nikdy ani nesni¬lo. Nějaké z nich mohou být pro lidi a Zemi použitelné, mnohé ne.“
„Poukazujete na to, že někdo odjinud – “
„Ne, to ne. Jenom tvrdím, že vědění je tady a čeká, čeká na nás, až půjdeme a jednoduše si je vezmeme.“
„Ještě jsme se nedostali dokonce ani na Měsíc.“
„Nemusíme čekat na rakety. Abychom se tam dostali, nemusíme tam přímo fyzicky jet. Můžeme tam dosáhnout myslí…“
„Telepaticky?“
„Snad. Možná, že to tak můžete nazvat. Sondování a hledání pomocí mysli – vědomí sahající po jiném. Pokud je něco jako telepatie, vzdálenost nebude hrát žádnou roli půl míle nebo světelný rok – jaký v tom bude rozdíl? Pro mysl nemá význam fyzická překážka, nejsou hranice nebo by neměly být – které by vyplývaly ze zákona, že nic nemůže překročit rychlost světla.“
Vickers se neklidně zasmál, cítil, jak se mu po šíji plazí neviditelné mnohonohé příšery.
„To nemůžete myslet vážně,“ pronesl.
„Snad ne,“ připustil pan Flanders. „Snad jsem sta¬rý excentrik, který našel člověka, jenž je mu ochotný na¬slouchat a moc se mu nesmát.“
„Ale ty vědomosti, o kterých jste mluvil. Není žádný důkaz, že lze takové znalosti využít, že budou kdy použity. Budou nepřátelské, budou mít cizí logiku a budou se týkat cizích problémů. Snad i budou založeny na nepřátelském pojetí, kterému nebudeme rozumět.“
„Mnohé určitě,“ souhlasil pan Flanders. „Budete pro¬sívat a vybírat mezi nimi. Bude tam mnoho plev, ale na¬jdete poklady. Můžete například najít způsob, kterým lze potlačit tření a když ho naleznete, získáte stroj, který bu¬de pracovat navěky a budete mít – “
„Počkejte chvíli,“ přerušil ho napjatě Vickers, „kam se to dostáváte? Co obchod s přístroji, které fungují věčně? To tady už máme. Právě dnes ráno jsem mluvil s Ebem a on mi povídal – “
„O autu. Přesně to mám, pane Vickersi, na mysli.“

kniha-Prstenec kolem slunce

Neměl žádné děvčátko. Měl regál knih; a teď tam ležel rukopis a čekal na něj, slibuje slávu. A teď zjiš¬ťuje, jak chabé sliby to jsou. Knihy a rukopis, přemýšlel. Nemá toho moc, na čem lze vybudovat život.
V tom je problém. Není to jen jeho problém, ale pro¬blém všech – zdá se, že nikdo nemá moc věcí, na kte¬rých by založil svůj život. Svět žil tolik let ve válce nebo v hrozbě války. Nejdříve to byl šílený pocit, nutnost úni¬ku, potom morální a duševní necitelnost, které si nikdo ani nevšiml, stav, který byl nakonec akceptován jako nor¬mální způsob života.
Není se co divit, že existují Předstírači, řekl si sám pro sebe. Se svými knihami a svým rukopisem byl také jedním z nich.



Na verandě se podíval pod truhlík s květinami a hledal klíč, ale ten tam nebyl. Potom si vzpomněl, že nechal dveře odemčené, aby Joe mohl dovnitř a zlikvidovat myši.
Stiskl kliku, vešel, přešel pokoj a rozsvítil stolní lampu. Pod lampou ležel bílý list papíru a na něm načmáráno tužkou:

Jayi, udělal jsem, co bylo třeba a pak jsem ti otevřel okna, abych vyvětral zápach. Dám ti sto babek za každou myš, kterou najdeš. Joe

Jeho pozornost připoutal nějaký hluk. Všiml si, že ně¬kdo je na verandě, sedí v jeho oblíbeném křesle a houpe se a kouří cigaretu, jejíž kouř vytváří útlou čáru, která se vlní a tancuje v temnotě.
„To jsem já,“ promluvil Horton Flanders. „Jedl jste něco?“
„Měl jsem něco v městě.“
„To je škoda. Přinesl jsem tác sendvičů a nějaké pivo. Myslel jsem, že budete mít hlad a vím, jak nenávidíte vaření…“
„Díky. Teď nemám hlad. Můžeme si je vzít později.“
Odhodil klobouk na židli a vyšel na verandu.
„Sedím ve vaší židli.“
„Tak tam zůstaňte. Tahle je stejně pohodlná.“
„Nevíte, jaké byly dnešní zprávy? Mám někdy polito¬váníhodný zvyk nepodívat se do novin.“
„Vše při starém. Další mírové zprávy, kterým nikdo moc nevěří.“
„Studená válka pořád pokračuje,“ pronesl zamyšleně pan Flanders. „Už trvá nejméně čtyřicet let. Občas se vztahy přiostří, ale nikdy nedojde až k výbuchu. Napadlo vás někdy, pane Vickersi, že přinejmenším tucetkrát moh¬la vypuknout opravdová válka, ale prostě k tomu nějak nikdy nedošlo?“
„Nepřemýšlel jsem o tom.“
„Ale je to pravda. Nejprve byly problémy s leteckou dopravou v Berlíně a válka v Řecku. Jakýkoliv z těchto incidentů mohl přerůst ve válečný konflikt, ale vždy se to urovnalo. Potom přišla Korea, a zase se to vyřešilo. Potom hrozil Írán, že vyhodí svět do povětří, ale bezpečně jsme se přes to dostali. Potom se odehrály nepokoje v Manile a bouře na Aljašce a Indická krize a půl tuctu dalších. Ale všechny se urovnaly, ať už jakýmkoli způsobem.“
„Nikdo doopravdy nechce bojovat,“ řekl Vickers.
„Možná ne,“ souhlasil pan Flanders, „ale je v tom víc než jen snaha o udržení míru a vyvarování se války. Nej¬mocnější národy se opakovaně vyšplhaly po větvi až na místo, kde musely bojovat nebo vycouvat. Vždy vycouva¬ly. To není v lidské povaze, pane Vickersi, nebo to v ní ješ¬tě před čtyřiceti lety nebylo. Nepřipadá vám, že se mohlo něco stát, že je ve hře nějaký neznámý faktor, nová ne¬známá v rovnici, kterou je nutno brát v úvahu?“
„Není mi úplně jasné, jak by mohl vstoupit do hry no¬vý činitel. Lidská rasa je stále lidskou rasou. Lidé předtím vždy bojovali. Teprve před čtyřiceti lety ukončili dosud největší válečný konflikt v dějinách.“
„Od té doby následovala provokace za provokací a vy¬pukly četné regionální války, ale celý svět do války ne¬vstoupil. Můžete mi říci proč?“
„Ne, to nemohu.“
„Přemýšlel jsem o tom,“ řekl pan Flanders, „samo¬zřejmě marně. A zdálo se mi, že zde musí být nějaká nová okolnost.“
„Snad strach,“ navrhl Vickers. „Strach z našich no¬vých strašných zbraní.“