Nějaká jiná ruka

Když kapitán Rostron z Carpathie po záchraně trosečníků z Titaniku mluvil o skoro až sebevražedné jízdě jeho lodi mezi ledovci, řekl: „Když jsem viděl kry, kterými jsem v noci proplul, zachvěl jsem se. A napadlo mě jen to, že tu noc držela kormidlo nějaká jiná ruka.“
Ten zvláštní pocit přišel i na mne. Slétal jsem tmou dolů, níž a níž, a řídil jsem se barevnými ocasními světly sesterských letadel. Po obou stranách se tyčily útesy, které svíraly Hudson. Měsíční světlo prohánělo po hladině přízračné odlesky. Možná to byly jen turbulence za vedoucím letadlem, ale ta světla pohybující se po vodní hladině rozhodně působila tajemně. A také rozptylovala; přistihl jsem se, jak očima sleduji jejich prudké pohyby. Ale přinutil jsem se soustředit pozornost na ocasní světla letadel před sebou. Kdybych letěl moc pomalu, zaostal bych a ztratil je. Kdybych letěl příliš rychle, nejspíš bych do nich narazil.

Tvoje podezíravost

„ tě nevedla špatným směrem,“ řekl mi. „Pokud bychom Christinu nezachránili, pak máme skutečně uvnitř někoho, kdo se postará o to, aby Torrencovi nebyla k ničemu.“
„Cože?“
„Jestli Christinu nebudeme mít do sedmi dnů v rukou, Kerris Baedekkerová má rozkaz zabít ji.“
„Kerris Baedekkerová! Takže ona je –“
„Jedním z nás.“ Gabriel přikývl, podíval se na mě úkosem a pak se pousmál. „Jenže já jsem to až do včerejška nevěděl. A taky ona nevěděla, že já jsem zvěd.“ Tentokrát zavrtěl hlavou. „Špionáž? Pořád ta divná stará hra, co?“
V tu chvíli se mi hlavou rojilo sto… ne, tisíc otázek, které jsem mu chtěl položit. Jenže na to nebyl čas.
Místo toho jsem potlačil řídicí páku dopředu. „Chytni se pořádně,“ řekl jsem mu. „Jdeme na to.“

Hned poté

co jsem potvrdil funkčnost světel a požádal, aby byla opět vypnuta, se z vedoucího letadla ozval rádiem Sam Dymes. Ze všeho nejdřív požádal, aby jeho řeč byla propojena také do kabiny pro cestující.
„Do rádiového klidu zbývá několik posledních minut,“ ozval se Samův charakteristický hlas, stále ostýchavý, jako by se mikrofonu bál. „Chtěl jsem jenom všem popřát hodně štěstí a dobrých přistání. Vím, že s našimi piloty jsme v dobrých rukou. A – vy víte, že mám z této mise strach… opravdu, mám z ní velký strach. A byl bych velký lhář, kdybych vám neřekl, že ze všeho nejvíc bych si přál být doma se svou ženou a dětmi. Já totiž vím, že se pravděpodobně nevrátíme všichni. Z těch, kteří se vrátí, budou hrdinové. Ale ti, co se nevrátí, budou ještě víc. Dar jejich životů se stane mostem k lepší budoucnosti pro jejich přátele, rodiny, děti a vnuky… my na vás nezapomeneme. Rád bych vám o tom a o významu tohoto úkolu řekl víc, ale pravda je taková, že mě nenapadají slova, která by byla dost jasná ani působivá, abych to pořádně vystihl. Ale určitě vám můžu říct, že se za vás dnes v noci modlí tisíce lidí. Zlomte vaz.“
Z reproduktoru se ozvalo praskání. Pak cvaknutí. A potom ticho.
Podle plánu jsme sledovali zakřivující se trasu, která nás přivedla skoro sto padesát kilometrů severně od New Yorku. Stále jsme tak byli daleko mimo dosah radarů. Potom jsme zatočili na jih. Na cestu nám svítil kalný měsíc. Letadla jako husy zamířila k Hudsonu: k široké, blyštivé cestě, která nás přivede z Catskills až do vlastního New Yorku.
Ještě alespoň chvíli jsme si mohli dovolit letět ve výšce jednoho kilometru. Pokud jsme však chtěli zabránit tomu, aby nás zachytily radary, museli jsme brzy klesnout tak nízko, že budeme klouzat pouhých třicet metrů nad hladinou řeky. Břehy a kopce byly v měsíčním svitu prakticky černé. Jen jsem doufal, že budeme schopni odlišit černou stěnu útesu od pásu neškodného stínu.
Dokud jsme letěli v rovnováze, zkontroloval jsem přístroje. Gabriel mě chvíli sledoval a pak si odkašlal. „Možná na to není nejvhodnější okamžik, ale chci ti něco říct, Davide.“
Podíval jsem se na něho.

Ve skutečnosti musejí pracovat,

jinak nedostanou denní příděl potravin. Bez něho budou oni a jejich děti hladovět. A celé to Torrencovi a jeho kumpánům šlape jako hodinky díky tomu, že před deseti lety dostali nápad, že začnou některým těmto lidem píchat heroin. To byl geniální tah.“ Gabrielovy oči hořely hněvem. „Heroin totiž otupuje vědomí. Takže otrocky vykořisťovaní dělníci si přestali uvědomovat ostřejší hrany své bědné reality. Pro Torrence to naopak znamenalo, že je může přinutit, aby pracovali déle. Ale tím to neskončilo. Heroin je návykový. Takže po několika dávkách se z otrockých dělníků stali závislí narkomani. Pak Torrence přikázal, aby s injekcemi přestali. Všichni ti noví narkomani samozřejmě lezli po zdech, jak toužili po své dávce. A co udělá Torrence?“ Gabriel nečekal, až odpovím, a valil se dál. „Nabídne svým otrokům, že dostanou další dávku, když splní stanovené cíle produktivity. A čáry máry fuk! Výroba stoupá, protože jeho otroci makají, až se z nich kouří, aby dostali další heroin. Touha tím na několik hodin poleví. Jenže potom se vrátí, takže pro další dávku musejí pracovat ještě usilovněji. Jednoduché, ne?“
Gabriel celou minutu seděl se zaťatými pěstmi a jeho čelisti se viditelně pohybovaly, jak se snažil ovládnout svůj vztek. Nakonec řekl: „Takže abys věděl, Davide, čtvrť nad Paralelou na 102. ulici není zrovna příjemné místo.“ Velkým douškem upil kávu. „Je to vězení spravované svými chovanci. Je to brutálně účinný systém. A funguje ve dne v noci, aby Torrence a jeho oblíbenci dál měli to, na co jsou zvyklí. Pro nás to však znamená, že je tam jen málo stráží, které by nás měly znepokojovat. A také tam máme spojence. Zatímco naše týmy budou dělat, co je třeba, poskytnou nám bezpečné útočiště, než přijde čas odletět domů… dá-li bůh. Jasné, Davide?“ Zachmuřeně se na mě podíval. „Slíbil jsem ti, že budeš v bezpečí, ne?“
Potom jsme chvíli letěli mlčky. A byla to dlouhá chvíle. V trochu přemýšlivějším rozpoložení jsem prověřil přístroje a ujistil se, že mám stále na dohled ocasní světla dvou našich sesterských letadel. Pohled na hodinky mi prozradil, že do přistání nám zbývá pouhá hodina. Tentokrát mi skutečně vyschlo v ústech. Za několik minut jsme měli přejít do režimu rádiového klidu, jinak by hrozilo, že nás silné detektorové antény v New Yorku zachytí, přestože výkon palubních vysílaček byl záměrně snížen. Ještě předtím jsem požádal piloty ostatních letadel, aby vyzkoušeli světla, jimiž budou měřit svou výšku nad vodou. Z každého letadla náhle zazářily dva kužely světla. Světla byla umístěna kousek od konce křídel a mířila dolů pod přesným úhlem, aby se protnula přesně třicet metrů pod letadlem. Chvíli to vypadalo, jako by stotunová letadla podpíraly dva kužely světla, které pod nimi tvořily protáhlé ,X‘.

Pokrčil jsem rameny.

„Myslím si jen, že by bylo sakra prozřetelné pohlídat si to, abych raději dostal kulku do hlavy, než se stal Torrencovým rukojmím.“ Podíval jsem se na Gabriela. „Koneckonců si vzpomínám, že když jste mě unesli z New Yorku, existoval rezervní plán pro případ, že by to vypadalo, že moje záchrana je ohrožena.“
„To je naprostá pravda,“ Gabriel pomalu přikývl. „Můžu říct jediné: věř nám. Až se dostaneme do New Yorku, budeme tě držet stranou nebezpečí.“
„To nebude jednoduché.“
„Je tu přece ještě jeden zásadní důvod, proč bys nám měl věřit, ne? Budeme potřebovat, abys nás odtamtud odvezl, až se zmocníme Christiny.“
„Vzali jste pro každého falešné kníry a tmavé brýle, takže… vím, že to zní drze, ale pořád mi nejde do hlavy, jak splyneme s městem.“
Gabriel si promnul bradu. „Možná jsme neměli být tak skoupí na informace.“ Nalil si do hrnku další kávu. „Víš, že chceme tyhle lidi vysadit v nejsevernější části ostrova Manhattan. A víš, že je to v oblasti na sever od toho, čemu se říká Paralela na 102. ulici, ne?“
„Ano, vím. Ale nevím, co tam skutečně je.“
„To je strašně jednoduché. Celý severní konec ostrova je jedno strašné vězení.“
„Pak bude plný bachařů.“
„Ne tak docela.“
„To zní jako docela příjemné vězení.“
Gabriel mě zpražil pohledem. „Kdybys věděl, jak to tam vypadá, nemohl bys tak mluvit.“ Z jeho hlasu bylo slyšet hněv. „Něco takového bys nemohl říct.“
„Fajn. Tak mi řekni, jak to tam vypadá. Jestli tam nejsou žádní bachaři, proč ti zavření neutečou?“
„Protože Torrence je chytrý. Úplně mu stačí pořádná vysoká zeď, která se táhne z jedné strany ostrova na druhou jako Berlínská zeď a rozděluje Manhattan na dvě části. Jedna polovina je město plné zářivých světel, kaváren, kin, přepychových bytů. Nad 102. ulicí jsou jedině brlohy: ghetto pro lidi, kteří mají špatnou barvu, kteří nevidí, nebo ti, kterým nezáleží na Torrencově takzvané skvělé správě. Nemohou zeď přelézt, protože je chráněna strážními věžemi, psy a nášlapnými minami. A nemohou přeplavat přes řeku na pevninu, protože tam čekají miliony trifidů.“ Dostal se do ráže, a tak pokračoval. „Rodiny, které žijí v těch hnijících příbytcích, mají jen tolik jídla, aby lidé zůstali jakž takž zdrávi na těle a na duši. Jenom to vypadá, že pracují ochotně v robotárnách a továrnách.

„Slyším v tvém hlase nedůvěru, nebo se mi to jenom zdá, Davide?“
„Možná jsem po zkušenostech, které jsem v posledních několika měsících udělal, trochu podezíravější.“
„Davide, naše komunita je hrdá na svou lidskost. Proto jsme se vlastně rozešli s Torrencovou juntou.“
Podíval jsem se ven na barevná ocasní světla zbývajících dvou letadel. „Ale vaše vůdce to určitě muselo napadnout. Myslím si, že požádali Sama, aby vymyslel taky nějaký rezervní plán.“
„A co by to podle tebe mělo být?“
„Že by bylo v zájmu národní bezpečnosti, aby byla Christina zabita, pokud by nebylo možné zachránit ji. A její tělo zničeno, aby se její vaječníky nedaly využít.“
Gabrielův výraz ztuhl. „Ty si myslíš, že Sam Dymes by byl schopen něčeho tak krutého?“
„Zoufalá doba si žádá zoufalá opatření. Nedělej, že to nevíš, Gabe.“
„Vážně začínáš být podezíravý, Davide.“
„Souhlasím. Ale momentálně bych to popsal jako užitečnou vlastnost pro přežití.“
„Cože?“
„Možná jsem díky tomu, že jsem byl pověřen pilotováním tohohle letadla do New Yorku, začal víc věřit svému postavení mezi vašimi lidmi a možná říkám víc, než bych měl. Ale připadá mi, že by bylo naprosto logické, aby se mariňáci postarali o to, že za žádných okolností nepadnu do rukou Torrencovi.“
„Ty si vážně myslíš, že bychom s tebou tak zacházeli?“

Přišla noc

a obloha za okny rychle ztmavla. To, co zeslabilo svit slunce a hvězd, působilo obdobně také na měsíc. Rozhodně nebyl tak jasný, jak měl být. Ukazoval se jako oranžový půlkruh nad mým levým křídlem.
Podíval jsem se na Gabriela. Začal se o létání vážněji zajímat. Všiml jsem si, jak těká svýma tmavýma očima od umělého horizontu k ukazateli rychlosti větru a hned zase k výškoměru. Jeho bystrý mozek se orientoval ve zdánlivém chaosu číselníků.
„Nechceš si to zkusit sám, Gabe?“ zeptal jsem se a pokynul jsem k řídicí páce před ním. „Je to docela jednoduché.“
„Pro tentokrát to nechám na tobě,“ usmál se. „Abych řekl pravdu, když si představím všechny ty výbušniny dole v nákladovém prostoru, jsem z toho trochu nervózní.“
„Taky na to musím pořád myslet. Buď na ně, nebo na patnáct tun paliva napumpovaného v nádržích… takže doufám, že si tam nikdo nezklidňuje nervy cigaretou.“
Gabrielův úsměv vypadal o něco křečovitěji. „Taky doufám.“
Řekl jsem nahlas něco, na co jsem právě myslel. „Slyšel jsem, že Sam Dymes je v prvním letadle. Čekal jsem, že jako velitel tábora se bude držet v povzdálí.“
„Šéfové tvrdě tlačí na to, aby tahle mise byla stoprocentně úspěšná. Nechci podceňovat umění těch chlapů vzadu, ale Sam ví, že do toho musí dát všechno, co má.“
„Víš, Gabe, jen mě napadlo…“
„Co?“ Podíval se na mne úkosem.
„Několik detailů téhle mise mi pořád vrtá hlavou.“
„Bude to tvrdé. To je jasná věc.“
„Vím, že hlavním cílem je vyfouknout Torrencovi Christinu Schofieldovou.“
„Ve zkratce ano.“
„Ale Lesáci neuvažují o tom, že by si vypěstovali vlastní superrasu, ne? Koneckonců, kdybyste měli lidi imunní vůči trifidímu jedu, získali byste výhodu nad všemi ostatními.“
„To je pravda. Ale my nehodláme udělat nic tak radikálního, abychom jí vzali vaječníky a potom vajíčka implantovali našim ženám.“
„Opravdu?“

Noční cesta

Následující slova možná pocházejí z nějaké písničky, hry, nebo pověsti, možná je to nějaké orientální přísloví, já vážně nevím: Na opici se musí pomaloučku, polehoučku!
Ta nezvaná slova se mi nicméně honila hlavou, jak se jim zachtělo, když se tři hydroplány odlepily od klidné hladiny řeky a zatočily na severozápad k tříhodinovému letu do New Yorku.
Na opici se musí pomaloučku, polehoučku! Přísloví (pokud to bylo přísloví), které nabádalo toho, kdo chtěl ulovit svého primáta, k nenápadnosti a možná i jisté choulostivosti. Když jsem totiž zvedl nos letadla a zaposlouchal se do příjemného předení motorů, věděl jsem, že jsem měl vedlejší motivy, když jsem si zajistil, abych pilotoval jedno z letadel do New Yorku. Chtěl jsem najít Kerris Baedekkerovou, až tam dorazím. A potom s ní odletět do své domoviny. Musíte pochopit, že jsem na tom byl tak, jako by toto přesvědčení prostoupilo každý nerv, každou šlachu, každou kost mého těla. Věděl jsem, že jí zachráním. Budeme znovu spolu.
Ale abych byl úplně upřímný, vůbec jsem netušil, jak tohoto cíle dosáhnu.
Na opici se musí pomaloučku, polehoučku! O mém plánu přirozeně nikdo jiný nevěděl. A byl to chabý, nedomyšlený plán.
„Dáš si kávu?“
„Díky.“ Luxus druhého pilota si mise nemohla dovolit, a tak zaujímal sedadlo vedle mne Gabriel Deeds. Nalil mi z termosky kouřící kávu.
„Zatím to jde dobře?“ zeptal se a podal mi pohárek.
„Zatím to jde dobře,“ potvrdil jsem. „A teď přijde ta kouzelná fáze, o které pasažéři raději ani nepřemýšlejí.“ Přepnul jsem páčku na ovládacím panelu před sebou. Potom jsem pustil řídicí páku.
Gabriel se s viditelným neklidem díval na páku, která reagovala, jako by ji ovládala ruka nějakého ducha. „Automatický pilot?“ zeptal se.
„Nejlepší přítel pilota.“ Usmál jsem se. „Tak, a teď si můžu zdřímnout, dokud nebude čas jít na přistání.“
Gabriel vytřeštil oči.
„Já si dělám legraci, Gabe. Zůstanu tady v horkém křesle, ale na chvíli si alespoň můžu odpočinout – nebo spíš se o to pokusit.“ Upil jsem kávu.
„Krásný západ slunce.“ Gabriel kývl hlavou směrem k ohnivým odstínům červené a zlaté šlehajícím z obzoru za oknem. „Ale raději bych si ho prohlížel s pevnou půdou pod nohama.“
„Tady dole ne. Tohle je území trifidů. Podívej se na ně, prevíty. Musejí jich tam být tisíce.“
Gabriel polkl. „Stejně bych to raději riskl dole.“
„Copak, ty nejsi příznivec leteckého cestování?“
„To je poprvé, co sedím v kabině,“ řekl poněkud chraptivým hlasem.
„Neboj se… za deset minut si na to zvykneš. Za půl hodiny to budeš zbožňovat. A za dvě hodiny tě to začne nudit k smrti.“
Přikývl. Ale výraz v jeho očích mi jasně a hlasitě říkal, že mi nevěří ani slovo.
Otočil jsem se k navigátorovi. „Jak jsme na tom?“
„Přesně v kurzu. Než se setmí, letadla rozsvítí ocasní světla. První bude mít zelené. Prostřední rozsvítí modré. Drž se za modrým.“
„Fajn.“ Vrátil jsem se k výhledu z okna. Pode mnou ubíhal zelený koberec americké pevniny. Zelený, se zlověstně tmavými odstíny trifidích listů. Vládci tohoto území se jistě také připravovali na noc a zapouštěli kořeny pevně do hlíny, která byla kdysi součástí polí, parků a zahrad. V duchu jsem je viděl. Kalichy na vršku jejich stonků zachytí zvuk letadel prolétajících vysoko nad nimi. Kalichy se pohnou jako jeden a budou sledovat zdroj zvuku. Možná se ozve chřestění proutků. Trifidi si budou porovnávat poznámky se svými sousedy, nebo pošlou zprávu, která uvede do střehu vzdálenější kamarády.
Třebaže jsem měl výhled na nějakých padesát kilometrů, nikde jsem nezahlédl typickou kouřovou stopu, která by naznačovala lidské osídlení. Tady dole byl králem trifid.
Přestože hydraulický systém autopilota udržoval letadlo prakticky v rovnováze a zároveň hlídal ekonomickou rychlost tří set padesáti kilometrů v hodině, oči mi opakovaně zabíhaly k ukazatelům, které měřily výšku, rychlost větru a podobně. Kousek před sebou jsem viděl ostatní dvě letadla z naši formace. Křídla se ve světle zapadajícího slunce zlatě leskla. Zkušenému pilotovi, jako jsem byl já, z takového pohledu plesalo srdce.
Tato fáze letu – dají-li bohové vzduchu – měla být poměrně jednoduchá. Nepozorovaně přistát v blízkosti ostrova Manhattan bude něco úplně jiného. S pomocí dvou elektrikářů jsem narychlo nainstaloval světelný systém, který Sam Dymes žertem nazval Masenův výškový indikátor. Zkušební lety nad řekou ukázaly, že skutečně funguje. Naštěstí. Protože za několik hodin ho budeme muset prověřit.
Gabriel si na let zřejmě trochu zvykl, protože si odepnul bezpečnostní pás a poznamenal, že půjde dozadu zkontrolovat naše pasažéry. Tvořilo je dvacet mariňáků, příslušníků elitní jednotky lesácké armády, s osmičlenným týmem ženistů, kteří byli odborníci na demolice (jejich obrovská zásoba plastických trhavin byla nacpána v předním nákladovém prostoru), několik radiokomunikačních techniků a z nějakého důvodu i jeden televizní technik. Požadavek na účast experta na televizní vysílání mi sice připadal záhadný, ale říkal jsem si, že Sam Dymes by nebyl tak lehkovážný, aby tu paní vzal jen tak na výlet.
Letadla byla konstruována pro přepravu osob na určitém stupni pohodlí. Rozhodně se nepočítalo s tím, že budou sloužit pro přepravu vojska. Díky tomu si teď naši pasažéři mohli vychutnat zástrčky pro elektrické holicí strojky, teplou a studenou vodu a dobře vybavené ,koupelny‘ – jak Američané říkali toaletám – s obdobně dobře vybavenou kuchyňkou, která nabízela vařiče, toustovač a tepelně izolované boxy pro ohřívaná jídla. Tedy, kdyby měl někdo z nich chuť něco jíst. Minulou noc jsem totiž viděl, jak tito muži a ženy psali dopisy, které měly být doručeny jejich rodinám, kdyby se z mise nevrátili.
Gabriel přišel zpátky se zprávou, že naši pasažéři jsou v dobrém stavu. Sice jsem nechápal, jak můžou v takové chvíli usnout, ale mnozí tvrdě spali.

„Ne. Jak jsem řekl, tohle je ta problematická část.“ Položil jsem na stůl hrubě načrtnutou mapku, kterou jsem vytvořil. „Tohle je Manhattan. Na sever od něho je řeka Hudson. Jestli si dobře vzpomínám, Hudson lemují strmé kopce a břehy, které jsou vyšší než třicet metrů. Musíme slétnout k řece a držet se pod horním okrajem těch břehů.“ Ukázal jsem na mapu. „To je jediný způsob, jak se můžeme dostat do New Yorku, aniž by nás zachytil radar.“
Tentokrát to byl jeden z pilotů, kdo se málem nevěřícně zakuckal, když slyšel můj návrh. „To je šílenství. Ty nám vážně chceš tvrdit, že musíme letět velkým čtyřmotorovým letadlem údolím řeky jenom třicet metrů nad hladinou? A k tomu potmě?“
„Dá se to udělat.“
„To je sebevražda.“
„My to dokážeme.“
„Ale výškoměr v tak malé výšce neukazuje přesně. Jak chceš odhadnout, že jsi jenom třicet metrů nad hladinou?“
Položil jsem na stůl obrázek číslo dvě. „Připevníme na každé křídlo malé světlo. Sem, na pravou a levou plovákovou vzpěru. Když se namíří dolů pod pečlivě vypočítaným úhlem, bude je vidět jako dva kotoučky světla. V zrcátku umístěném na okně kabiny navigátor uvidí, jak se při klesání letadla tyto kotoučky světla postupně přibližují. Jak jsem řekl, tato světla budou natočena pod přesným úhlem. Navigátor bude pilota průběžně informovat a ohlásí mu, až se dvě kolečka světla na vodní hladině spojí v jedno.“ Zaklepal jsem konečky prstů na papír. „Právě v tu chvíli – když se světla spojí – poletí letadlo přesně ve výšce třiceti metrů nad hladinou. Což bude dost nízko, abychom podlétli newyorské radary a nenechali se zachytit.“
Sam zatleskal. „A tím se nám David Masen vyplatil, dámy a pánové.“ Otočil se ke mně. „Výborně, Davide. Blahopřeju ti k vynálezu – proč tomu tak neříkat –“ trpce se usmál „– Masonova výškového indikátoru a navrhuju, aby ses hned pustil do práce. Do New Yorku vyrážíme za dva dny.“

Přiznám se.

Při zdlouhavé debatě mezi Samem a poručíkem Truscottem o tom, jestli by se měla používat munice s dutou nebo plnou špičkou, jsem se v myšlenkách zatoulal jinam. Nechal jsem je, ať se baví, a kreslil jsem si na kus papíru, který jsem našel pod stolem.
Následovala přestávka na svačinu. Hovězí pečené, kterou přivezlo letadlo ráno, se objevila mezi krajíci chleba. Dočasná úleva od polévky z ryb a trifidů dokázala alespoň trochu zvednout náladu.
Když jsme se pak znovu sešli u jednacího stolu, Gabriel nadhodil problém, který podle něho představoval nepřekonatelnou překážku pro další pokrok v projednávání plánu. „Mají radar,“ prohlásil. „New York je ze všech světových stran chráněn rozsáhlou sítí radarových stanic. Jak potom chcete, aby se letadlo přiblížilo nepozorovaně?“
Přihlásil jsem se. „Přemýšlel jsem o tom,“ řekl jsem. „Za prvé, musíme přiletět v noci. V následujících několika dnech je měsíc v půli, což by nám mělo stačit, abychom viděli.“
„Dobrá.“ Gabriel pokrčil rameny. „Přiletíme v krásném svitu stříbrné luny. Jenže radar nás zachytí v noci stejně snadno jako ve dne.“
„Tohle je ta problematická část,“ řekl jsem mu. „Aby nás nezachytil radar, musíme přiletět ve velice malé výšce. Pravděpodobně ne víc než třicet metrů.“
„Ale i když poletíme tak nízko nad otevřenou vodní hladinou, nezabráníme tomu, aby nás radar zachytil, ne?“

Sam si propletl prsty na rukou. „Nutnost si to žádá, Gabe. Musíme Christinu dostat z New Yorku. Kromě těch padesáti mariňáků potřebujeme techniky, ženisty a demoliční odborníky. To je dohromady devadesát lidí.“
„Takže se dají převézt ve dvou letadlech, ne ve třech.“
Sam se ke mně otočil. „Já nejsem pilot, Davide. Vysvětli Gabovi, v čem je problém.“
„Dvě letadla mohou uvézt devadesát lidí, ale čím víc je pasažérů nebo nákladu, tím rychleji se spotřebovává palivo. Na takovou vzdálenost musíš rozdělit těch devadesát lidí do tří letadel, nebo ti na zpáteční cestě jednoduše dojde šťáva.“
„Tak sežeňme pilota z jiné základny.“
„Dobře víš, že to nejde, Gabe,“ řekl mu Sam. „Už tak jsou přetěžovaní.“
Gabriel to přijal s velkorysým gestem. „Fajn. Uznávám. I bez ohledu na můj názor, že jsme šílení, když Davida posíláme zpátky do jámy lvové, jsou tu pořád vážné problémy. Za prvé. Nevíme, kde Christinu Schofieldovou drží.“
„Víme: v Empire State Building. Devadesáté patro.“
„Takže jste za mě rychle našli náhradu uvnitř?“
„Byla už tam, on nebo ona,“ odpověděl tajnůstkářsky Sam. „Ty jsi byl nejlepší, ale potřebovali jsme vědět, že máme rezervu.“
„Pro všechny případy?“
Sam to kývnutím připustil. Na stole se objevila další káva; Sam si zapálil cigaretu. A v podobném duchu debata pokračovala celé odpoledne. Slabé slunce venku dělalo, co mohlo, aby osvítilo svět. Hejno hus nám nad hlavami přeletělo jižním směrem a vzduch se naplnil jejich kejháním. Vyhnaní trifidi za plotem rachotili proutky, škubali listy a snažili se všemi prostředky zdůraznit svou zlověstnou přítomnost.
Jeden po druhém jsme prošli všechny body Samova plánu. Nároky na palivo. Dolet letadel. Jejich schopnost nést na palubě trhaviny. Typy munice. Zásoby potravin. Délku mise. Trasu. A tak dál. Bylo to opravdové probírání do podrobností a rýpalo se skutečně do všeho. Jedna přehlédnutá maličkost totiž mohla způsobit katastrofické zhroucení celé strategie.

Gabriel

si na okamžik dal ruce před oči, jako by tomu nemohl uvěřit. „To je nemožné,“ prohlásil. „Nevíme, kde Christinu drží. A navíc na to máme jen asi padesát mariňáků.“
Poručík Truscott to vzal jako urážku. „Pane Deedsi, moji muži jsou dokonale připraveni splnit tyto rozkazy.“
„Poslyšte.“ Gabriel sevřel desku stolu. „Já se vás samozřejmě nechci dotknout. Ale New York je pořád zatraceně velké město. Je dobře chráněný dělostřeleckými a raketovými bateriemi. Má radar, hlídkové čluny, trvalou armádu patnácti set mužů a civilní obranu čítající bezmála deset tisíc.“
„Gabrieli,“ ozval se Sam, „Nikdo neříká, že tam jdeme dobýt New York. Bude to přepadová akce. Jakmile získáme Christinu, zmizíme odtamtud. A teď je možná vhodná chvíle připomenout lidem, proč to musíme udělat: Torrence má v úmyslu použít vajíčka z Christininých vaječníků k vytvoření armády, která bude imunní vůči trifidímu jedu. S takovou armádou nás rozdrtí a rozdrtí také všechny komunity, které se nevzdají své svobody. Zkrátka, buď zachráníme Christinu, nebo…“ Pokrčil rameny. „Můžeme si sami podepsat rozsudek smrti.“
„Promiň, můžu?“ Gabriel pokynul hlavou směrem k dopisu.
„Jak je libo.“ Sam mu papír podal.
Gabriel jej přelétl zrakem, až narazil na větu, nad níž vytřeštil oči. „Tady se říká, že: ,Dopravní logistika je věcí vaší vlastní iniciativy.‘“
Sam se chabě pousmál. „To je elegantní způsob, jak nám velitelství chce říct: ,Nevíme, jak dostanete mariňáky do New Yorku, ale jsme si jisti, že něco vymyslíte.‘“
Gabriel ukázal palcem směrem ke zničeným ponorkám. „Naše plavební síla je omezena na několik kánoí a jeden malý člun.“ Podíval se na mě a na ostatní dva piloty. „Ale vy máte asi jiné plány, že?“
„Ovšem, Gabe. Letadlem můžeme dopravit přepadový oddíl do New Yorku za tři hodiny.“
„Řekni mi, že si děláš legraci, Same. Řekni mi, že je to velkej fór, a my všichni se budeme smát, až se budeme za břicha popadat. Potom si sedneme a zkusíme vymyslet opravdovou strategii.“
Sam zavrtěl hlavou. Jeho modré oči vypadaly vážně. „To není vtip, Gabe. Takhle to uděláme. Máme tři piloty a tři dobrá letadla. Můžeme tam bez problémů přepravit jednotku o síle devadesáti mužů a potom ji v pořádku přivézt zpátky.“
Gabriel se zatvářil zděšeně. „Nech toho, Same. Právě jsi slyšel, jak jsem řekl, že New York chrání radar, pátrací reflektory a stovka protiletadlových kanónů. Tyhle velké staré hydroplány budou snadný cíl.“
„Neřekl jsem přece, že znám všechny odpovědi, ne?“ Samovu tvář zkřivil neveselý úsměv. „Proto jsem pozval naše piloty. Řeknou nám, jak oklamat radar.“
Gabriel ze sebe vydal upřímný vzdech. „Vypadá to, jako bych tady dostal roli ďáblova advokáta… a jsem dalek toho, abych v plamenech sestřeloval vaše letadla, když mi prominete tu zlověstnou metaforu, ale máme jenom dva piloty.“
„Dva a David Masen, to jsou tři.“
„Ale kolik dalo potu a námahy zabránit tomu, aby Davida dostal Torrence! Musel bys být šílený, kdybys ho tam chtěl poslat zpátky.“
Sam se usmál. „Vítej v ústavu pro duševně choré, Gabe.“
„Ale proč, pro všechno na světě? Jestli David padne do rukou Torrencovi, budeme zpátky tam, kde jsme začali. Budeme na tom ještě hůř. Torrence Davida zavře, dokud ho nebude moci využít jako rukojmí, aby se zmocnil ostrova Wight a té zázračné mašiny, která dělá z trifidího oleje letecké palivo, benzín a spoustu dalších věcí. Pak skončíme pod drnem všichni.“

Odpoledne

jsem dostal vzkaz, abych přesně ve tři přišel na poradu do Samova stanu. Vděčně jsem opustil zčernalou změť střešních podpěr, kterou jsem uklízel, umyl jsem se, převlékl se a s minutovou rezervou jsem se dostavil do Samovy provizorní kanceláře.
Sam si nepotrpěl na obřadnosti. Beze slova nám pokynul, abychom si sedli, a nalil si kávu z konvice. Rozhlédl jsem se kolem stolu. Seděli tam zbylí táboroví piloti, Gabriel Deeds, velící důstojník čerstvě dorazivších mariňáků a dva členové Samova týmu, kteří mu vypomáhali s kancelářskými záležitostmi. Stále beze slova vytáhl z aktovky dopis a rozložil jej před sebou. Pak, aniž se nám podíval do očí, věcně řekl: „Poručík Truscott mi před chvílí doručil tento dopis. Chtěl bych, abyste si poslechli toto, prosím.“ Začal číst. „Od Hlavního velitelství, Chapel Hill, pro velícího důstojníka Samuela J. Dymese, Fort Comanche. Z rozkazu komise ústředního velení Vám dávám za úkol zajistit splnění původního cíle uvedeného v rozkazu 93C/I. Konkrétně dopravit subjekt ,C‘ do hlavního velitelství, a to do pondělí jednadvacátého. Připomínám, abyste věnovali tomuto cíli nejvyšší prioritu a dosáhli jeho splnění za každou cenu. Posily společně s dostatečným vybavením pro splnění vašeho cíle doprovázejí toto komuniké. Dopravní logistika je věcí vaší vlastní iniciativy. Jste si plně vědomi významu tohoto úkolu. Závěrem zdůrazňuji, že mám absolutní důvěru ve vaše velitelské schopnosti a v to, že je v silách vašeho týmu dopravit poklad, který má pro náš lid neocenitelnou hodnotu. Se srdečným pozdravem generálmajor Cordelia Ramirezová.“
Dopřál si pořádný doušek kávy. „Pro ty, kteří neviděli rozkaz 93C/I, subjekt ,C‘ je Christina Schofieldová. Na to jste už jistě přišli sami. Tak… vadou těchto rozkazů bývá zpravidla jejich přílišná stručnost, ale myslím si, že je nám všem jasné, co po nás šéfka chce. Žádá nás, abychom vytáhli Christinu z New Yorku a dopravili ji v pořádku na hlavní velitelství. Čas na to máme do příštího pondělí, což nám dává přesně deset dní, jestli dobře počítám.“